Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
Naleznete zde alba s převážně přírodně zaměřenou tematikou - od fluorescenčních mikrofotografií přes to co běhá, lozí, plove nebo létá kolem nás dále přes atmosferické jevy (optické a meterologické) až po věci mimo naši matičku Zemi a dokonce i mimo naši Sluneční soustavu... Většina fotografií v albu jsou fotky dokumentačního charakteru bez nějakého většího estetického smyslu. Těch "lepších" je tam určitě méně a na nich jsou většinou až ty pravé důvody, proč jsem na daném místě fotil :-)
Snímky jsou zatím z následujících států:
ČR & SR, Německo, Kanada (2013), Turecko (2014), Velká Británie (2015 - Skotsko), Itálie (2015 a 2016 - Dolomity ), Čína (2016) a USA (2017 východ - NY, PA, OH, KY, TN, GA, SC, NC, VA, WV; 2017 západ[/b] - CA, OR, WA, NV, UT a AZ).

U většiny alb z přírody s různými exempláři fauny a flóry uvádím u druhů stupeň jejich ohrožení dle červených seznamů ČR, popřípadě jejich zařazení do soustavy NATURA 2000 či legislativní ochranu zákonem 114/1992 Sb. apod. Např. kriticky ohrožené druhy mohou tedy být značeny následovně: KO, C1, CR, §1 a tak dále...

Většina alb má lokalizaci (pokud je na internetu snadno dohledatelné bez větší námahy) - pouze výjimečně tomu tak není. Důvod je prostý - většinou jde o velevzácný fotografovaný objekt a místo, kde byl focený není moc známé popř. jen těžko dohledatelné. Z důvodu vzácnosti a ohroženosti pak takové místo raději nekonkretizuji. Děkuji za pochopení. Na druhou stranu, pokud jsem jej nalezl já, pak se to podaří i dalším...
Pro focení přírody je potřeba něco obětovat - neobětovávejme ale ji samotnou a neničme vše ostatní kolem našeho fotografovaného objektu! Místo toho udělejme něco pro přírodu my sami...

Uvítám jakoukoli determinaci, která chybí, popř. i opravy mých determinací :)

Udělejte si ze svých alb kalendář

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.



reklama

1 fotka, 19.2.2018, 82 zobrazení, 13 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Zítra v klubu AC (přestěhovaný od nového roku) se bude konat promítání výběru fotek z půl roku v USA - vstup je pro kohokoli, kdo bude chtít dojít a podívat se...
13 fotek, 1.1.2018, 184 zobrazení, 83 komentářů | cestování, krajina, příroda
Taková malá ochutnávka toho, co přijde, až se dostanu k fotkám ze srpna a září 2017 :-) Fotky, které jsem na rychlo vybral z té hromady karet a externího disku, a použil pro tvorbu kalendáře pro rodinu a kamarády.

On už je sice leden 2018, ale se zpracovanými alby jsem teprve v květnu 2017...tak ať víte, na co se těšit za pár týdnů...spíš za nějaký ten měsíc.
26 fotek, 30.8.2017, 33 zobrazení, 26 komentářů | cestování, krajina, města, příroda
Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi nejznámější most, který je v provozu od roku 1937. Nezastavit se u něho po cestě dále po pobřeží, zvláště, když naše cesta vede přes něj, by asi byla chyba. Je dlouhý 2,7 km a do poloviny šedesátých let šlo o nejdelší visutý most na světě. Vzdálenost mezi pilíři je téměř 1,3 km. Obě nosná lana mají průměr 92 cm, každý pilíř nese 95 kt váhy a výška věží je 227,4 m nad mořem.
46 fotek, 30.8.2017, 98 zobrazení, 89 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Four Mile Beach se nachází ve Wilder Ranch State Park a je její nejdostupnější, volně přístupnou a zároveň jednou z největších pláží. Název je odvozen od faktu, že se k parkovišti u pláže jede 4 míle od západní Santa Cruz. Kromě Four mile beach se pláži také říká Baldwin Creek Beach podle toho, že byla vytvořena u ústí říčky Baldwin Creek. Na samotné pláži můžeme při odlivu nalézt odkryté ploché skály, které hostí na svém povrchu tzv. přílivová jezírka (tidal pools), nádherná místa plná mořského života - mnohdy se v nich dají nalézt rybky, sasanky, slávky, plži, krabi a hvězdice. V dalších albech nahlédneme i do dalších.
9 fotek, 29.8.2017, 30 zobrazení, 22 komentářů | cestování, příroda, zvířata
Jak už jsem zmínil v minulém albu o Alamerer falls, toto album bude jeho doplnění a obsahuje jen pár fotek lišky šedé (Urocyon cinereoargenteus, grey fox). Latinské jméno Urocyon cinereoargenteus krásně vystihuje vzhled této lišky - "Urocyon" je v překladu z řečtiny "ocasatý pes" a "cinereoargenteus" znamená "popelavě stříbrná".

Liška šedá je běžným druhem Severní a Střední Ameriky. Spolu s druhem Urocyon littoralis (Channel Island fox, liška ostrovní) jsou jedinými zástupci rodu Urocoyon. Lišky tohoto rodu spolu s psíkem mývalovitým jsou jediné psovité šelmy schopné lézt po stromech a údajně je schopná velmi rychle vyšplhat do výšky až 18 m, kam se může schovat, nebo chodit mlsat plody. Je tedy typickým příkladem všežravce. Tyto dva druhy lišek jsou navíc zástupcem jednoho z nejstarších rodů psovitých šelem. Existují dohady třetím zástupci rodu Urocoyon - tzv. Cozumelská liška, jde o vědecky nepopsaný, pravděpodobně vyhynulý, nebo kriticky ohrožený druh. Liška šedá bývala kdysi nejběžnější liškou Spojených států. Lov, rozmach lidské populace a odlesňování vedly k většímu rozmachu lišky obecné (Vulpes vulpes, red fox). Je dlouhá přes metr, přičemž ocas měří téměř pul metru. Dospělé lišky váži něco mezi 3,5 a 6 kg - výjimečně až 9 kg. Kromě celkového vzhledu, srsti, hlavy se tato liška od ostatních lišek a fenků liší i zorničkami, které jsou oválně, ne štěrbinovité. U lišky šedé se předpokládá monogamie - fena pak mívá 1 až 7 liščat. Doupě si vybudovává nejčastěji v dutinách stromů - mnohdy vysoko nad zemí.

Typicky jsou aktivní v noci nebo za soumraku, což byl i tento příklad, kdy jsme tuto rodinku potkali kousek od parkoviště během soumraku. Únikovou vzdálenost měly celkem krátkou - něco kolem 5-10 m, takže se nechaly chvíli fotit a zvědavě si nás prohlíželi. Pravděpodobně jsou zvyklé na množství lidí v této oblasti a očekávaly, že nám upadne nějaké odpadek nebo jim dáme něco na zub.
65 fotek, 29.8.2017, 53 zobrazení, 73 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Vodopády Alamere Falls se nacházejí v oblasti Point Reyes National Seashore na pobřeží Kalifornie poblíž San Francisca. Ač je horký pozdně letní den, voda rozhodně není na koupání. Tichý oceán je tu opravdu ledový. Alamere falls je relativně vzácný příklad vodopádu padajícího přímo do moře. Anglicky jsou označovány jako "tidalfall", tedy v překladu přílivové vodopády. Výška vodopádu se udává cca 12 m. K těmto vodopádům vede stezka na útesech nad oceánem s občasnými vyhlídkami jak na moře, tak na malá jezera poblíž vodopádů. Délka stezky je od parkoviště 4,1 míle, tedy cca 6,6 km. Krajina je zde vyprahlá a suchá - zelení se chlubí jen stromy, křoví a několik málo rostlin. Zbytek je od sluníčka vybledlý a uschlý. Některé rostliny jsou nenápadné a splývají s okolní suchou vegetací jako orchidej Piperia elegans, na druhou stranu zde naleznete některé nádherně kvetoucí rostliny svítící do dáli, jako např. veliké květy rostliny příbuzné našim mákům - sluncovka kalifornská, Eschscholzia californica. Po návratu od vodopádů po dalších 6,6 km za námi nám byla rodinka lišek šedých - ty jsem se rozhodl nechat do samostatného alba...
48 fotek, 28.8.2017, 67 zobrazení, 60 komentářů | cestování, makro, příroda, zvířata
Po Tuolumne meadows jsme popojeli kousíček autem, které jsme nechali poblíž začátku trailu vedoucího do hor, najedli se a všechno jídlo a aromatické věci (mýdla, šampony apod.) vyndali z auta a nechali zamčené v bezpečnostní schránce proti medvědům. Není ojedinělé, že vám medvědi odstrojí plechy z auta, ve snaze se dostat dovnitř za tím, co cítí. Výstup na místo s výhledem na Upper Cathedral Lake, přes které jsem chtěl fotit západ slunce s Cathedral peakem trval asi 3,5 hodiny víceméně stále do kopce. Cesta nazpět po západu slunce po tmě trvala už jen 2 až 2,5 hodiny. Po cestě jsme z horských lesů postupně vyšli ze subalpínského stupně téměř na hranici ke stupni alpínském. Zde dokáží přežít jen ty nejodolnější stromy jako jsou některé borovice a jedlovec. Idea byla fotit vrcholek Cathedral Peak s jeho odrazem v jezeře Upper Cathedral Lake odkudsi ze skal. Skály jsem našel, ale své vytipované místo už jsem nestihl dojít. Skály sbíhají směrem k jezeru v pásech, mezi kterými jsou velmi hluboké a široké průrvy. Je potřeba seběhnout blíže k jezeru, aby byl hezký výhled. Pokud se výhled nelíbí, je potřeba vyběhnout zase po skalnatém svahu výše až k místům, kde jsou průrvy překročitelné jít dál a poté opět seběhnout směrem k jezeru :-) Nakonec jsem se s výhledem spokojil a kochal se. Nejdříve to vypadalo, že přes oblaky světlo neprojde, za chvíli však slunce začalo prosvítat skrze slabší vrstvy... Oblak popele propůjčoval zapadajícímu slunci ještě oranžovější barvu. Nádhera... Takhle nějak jsem si přál, aby to vyšlo.
36 fotek, 28.8.2017, 36 zobrazení, 46 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Yosemitský národní park skýtá mnohá nádherná zákoutí a ani týden by nestačil na to, projít si alespoň ta nejznámější a důkladně se kochat. My tu strávili zbytek dne po ranním svítání u jezera Mono. Čas před západem slunce jsme zkrátili procházkou po Tuolumne meadows - nádherná alpínská louka, která již bohužel spíše dokvétala na konci léta. Příjemným překvapením bylo krásné setkání se svištěm žlutobřichým, který vcelku dlouho pózoval a navíc jsem měl štěstí, že zrovna zalezlo sluníčko za mrak :-) Většinu hlavních atrakcí jsme vynechali a ty bych rád navštívil někdy později, až bude více času - třeba ten týden :-) nenaleznete tedy ani zde ani v následujícím albu klasické pohledy na El Capitan, Half Dome ani nejvyšší severoamerický vodopád Yosemite Falls (739 m). Místo toho zde budou místa méně známá - Tuolumne meadows v tomto albu a Cathedral Peak v následujícím. Na Tulomne meadows se nachází velké návštěvnické centrum, kde se seznámíte s místní přírodou, doplníte lahve s vodou a odkud můžete vyrazit jak na alpínské louky, tak na celou řadu kratších i velmi dlouhých cest. Tuolumne meadows se nacházejí v nadmořské výšce 2627 m těsně pod začátkem alpínského stupně, kterou protká řeka Tuolumne, od které je odvozen i název místní části Yosemitu. Louky jsou zde napájeny především srážkovou vodou (hlavně sníh), která sem přitéká nejemn řekou Tuolumne ale i říčkami/potoky Budd Creek, Delaney Creek, a Unicorn Creek.
50 fotek, 28.8.2017, 116 zobrazení, 169 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Jezero Mono má současně rozlohu něco přes 2000 km2 a maximální hloubku asi 48 m (průměrná je pak 17 m). Hladina jezera je položená v nadmořské výšce asi 1944 m. Proč píšu asi? Protože hladina jezera se mění - kdysi jezero dosahovalo mnohem dále (hladina byla vyšší, tudíž i plocha a hloubka). Díky poklesu hladiny dnes můžeme obdivovat nádherné vápencové věžovité útvary, které byly jinak dříve pod vodou (na druhou stranu po odtoku vody přestaly útvary růst a začaly erodovat vlivem podnebí, vegetace a návštěvnosti). Salinita se také s časem měnila - v roce 1941 dosahovala cca 50g solí/l v osmdesátých letech ale téměř 100 g/l. Před patnácti lety byla naměřena hodnota 78 g/l a očekává se, že během 20 let klesne na cca 69 g/l, jak se voda do jezera postupně doplní. S tím však také pod hladinou opět zmizí ony nádherné sloupy. Pokles hladiny o cca 12 m v minulém století byl způsoben odvodem vody z přítoků Mono basin (především stavba akvaduktu v roce 1941), kdy odpar začal převyšovat přítok vody. Dnes je snaha vodu navrátit nazpět, čímž časem dojde k obnově původní hladiny a rozlohy jezera. Důsledkem toho však bude zatopení již zmiňovaných sloupů. A jak tyto ikonické sloupcovité útvary vznikly? Vyvěrající čerstvá voda s vysokým obsahem vápníku se míchala s vodou v jezeře bohatou na uhličitany a prostou chemickou reakcí tak vznikaly uhličitany vápenaté - vápenec. Postupem dlouhé doby (stáří věží se odhaduje na 200 až 900 let v mnou navštívené oblasti - jinde se však vyskytují pozůstatky tufů starých cca 13 000 let) se tak kolem těchto podvodních pramenů zformovaly tzv. podvodní tufy. Jezero patří mezi nejstarší v Severní Americe - jeho stáří se odhaduje na 700 000 let. Je položené v Mono Basin ve stínu Sierra Nevady a okolních sopek odkud se do jezera po celou dobu jeho existence smývaly soly a minerály. Největšího růstu jezera došlo na konci poslední doby ledové. V té době mělo jezero údajně rozlohu neuvěřitelných téměř 900 000 km2.

Voda je v jezeře 2,5 krát slanější než voda mořská a 100 krát zásaditější. Nechutná tedy slaně, ale spíše hořce. V tomto mixu dokáží přežít trvale jen tři organismy, endemický druh žábronožky, mouchy vyskytující se na slaných jezerech a řasy. Místní indiáni dokonce kukly zdejších mušek sbíraly a přidávali je jako ochucovadlo do jídel - odtud se nese i původní indiánský název "Mono" jezera je označení pro tyto mouchy a jezero tedy v překladu znamená vlastně "Muší jezero". A opravdu - na okrajích vody u břehu jsem měl možnost vidět černá hejna much plujících na hladině. Jedinci patří pravděpodobně druhu Ephydra hians a tráví většinu života pod vodou jako larvy a kukla, ale i dospělci se umí potápět aby se krmili na řasách a kladly vajíčka. Vzduch si s sebou nesou podobně jako jiný hmyz zachycený jako vrstvička mezi chlupy na těle. Endemický druh žábronožky Artemia monica nežije nikde jinde než v jezeře Mono a živí se stejně jako muší larvy řasami rostoucími v jezeře. Jedinci, které jsem fotil nepřežijí zimu, a tak se další generace rodí z přezimujících vajíček hned, jak přijde na jaře oteplení. Dospělci jsou navíc důležitou potravou pro místní ptáky.
82 fotek, 27.8.2017, 93 zobrazení, 122 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
První zastávkou na západním pobřeží byl Národní park Sequoia na svazích jižní Sierra Nevady, který byl po Yellowstonu druhým založeným NP v USA (1890) s rozlohou 1 635 km2. Hlavní atrakcí zdejšího NP jsou lesy sekvojovců obrovských, včetně stromu Generál Sherman (což je vůbec nejmohutnější nejen strom světa, ale živý organismus vůbec), kterého nalezneme v Giant Forest. Tam nelezeme pět z deseti nejmohutnějších stromů na světě (objem dřeva). Parky Sequoia & Kings Canyon National Parks nám ukazují krajinu jižní Sierra Nevady před příchodem evropských osadníků.

Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum; anglicky Giant Sequoia) je nejmohutnější druh stromu na Zemi a zároveň jediný zástupce rodu - ostatní druhy existovali na Zemi především v období křídy, druhohor. Sekvojovce byly objeveny až v roce 1841. Jeho vzácnost byla naštěstí velmi brzy důvodem ochrany, a tak byl tento druh ušetřen těžbě dřeva. Velmi zajímavá je příjemně měkká borka dosahující mocnosti až půl metru. Kůra sekvojovců má velký význam - obsahuje mnoho třísloviny (ty také dodávají příjemnou rezavě hnědou barvu), které chrání před požárem. Sekvojovec obrovský se vyskytuje jen na jihu pohoří Sierra Nevada v nadmořských výškách mezi 1500 a 2500 m. n. m. Své prvenství tento druh nedrží ani ve výšce (tu mají sekvoje vždyzelené, na které se podíváme později) ani ve věku (tu zase drží borovice osinatá resp. smrk ztepilý - viz. jedinec Old Tjikko), ale ve své mohutnosti - objem a váha dřeva, kterou jednotlivé stromy mají. Vět obrovských jedinců i tak dosahuje 2000-3000 let a jejich výška je do 100 m. Nejstarší stromy však nebývají mezi těmi nejvyššími, protože jim z neznámých důvodů často odumírají vrcholky (neschopnost čerpat vodu? zásah bleskem?). Pokud by jim špičky zůstaly, určitě by byly nejen nejmohutnější, ale také nejvyšší na světě. Díky tomu přenechali toto prvenství sekvoji vždyzelené na druhé straně Kalifornie a na jihu Oregonu. Vůbec nejmohutnějším současným jedincem je pravděpodobně Generál Sherman s váhou mokrého dřeva přesahující 2100 tun. Je téměř neuvěřitelné, že tento 2300-2700 let starý obr vyrostl ze semene velkého jako špendlíková hlavička... Před 80 lety však existovala sekvoje vždyzelená The Crannell Creek Giant, která byla o cca 15-20% mohutnější, než Generál Sherman, a byla pokácená v polovině 40. let minulého století. Ještě před tím existovala jiná sekvoje - Lindsey Creek French Tree - která byla ještě mohutnější s váhou přibližně 3300 tun a objemem cca 2550 m3 a výškou pravděpodobně 119 m. Oba tito velikáni tedy nebyli sekvojovce, jako Generál Sherman, ale sekvoje. Neplést si tyto dva druhy :-)

Lidé se v Kalifornii snaží krotit požáry hezkou řádku let jakožto všeničící živel. Opak je však pravdou. Pravidelné požáry, které se konkrétně v Národním parku Sequoia opakovaly přibližně jednou za 5-15 let, mají nezastupitelnou roli. Zamezení požárů vedlo k několika problémům: Sekvojovce se přestaly rozmnožovat. Jejich semena totiž potřebují projít ohněm, aby vyklíčila, popel který pohnojí zem a oheň navíc vyčistí zem od konkurence. Dalším velkým problémem jsou ohněm nezničené velké jedle a borovice. Požáry sekvojovcům nevadí - jejich speciální kůra je před ohněm chrání, jenže hořící dospělé jedle a borovice hoří plamenem mnohem teplejším než křoví a odumřelý rostlinný materiál na zemi. Tento horký plamen je už schopen prohořet skrze kůru sekvojovců nechávající za sebou černé jizvy.

Po obdivování sekvojovců jsme se vydali shlédnout západ na ikonickém místě v Yosemitském národním parku. Bohužel jsme se u stromů zdrželi o něco déle a na místo jsme dorazili pár minut po západu, kdy slunce mizelo i ze špiček kopců. Toto jsme si však zopakovali ještě jednou o dva týdny později.
36 fotek, srpen 2017, 71 zobrazení, 77 komentářů | cestování, krajina, města, příroda
Toto album bude jen o několika fotkách z cesty k první zastávce na západním pobřeží - takové překlenutí. Půjde jen o dokumentační cvaky často mobilem a/nebo z auta. :-)

Ač jsem po předchozí zkušenosti s Niagarskými vodopády z Kanadské strany z roku 2013 rozhodně neměl nutkání je vidět znovu - zastavil jsem se u nich, protože po okruhu na východním pobřeží jsme měli den volna před odletem na pobřeží západní. Vodopádny fajn, okolí už moc ne. Udělal jsem jen pár dokumentačních cvaků i proto, že počasí nepřálo. Ač bylo teplo a slunečno - celá obloha byla zatažená tenkou oblačností - oparem (pravděopdobně Cirrostratus nebulosus) s občasnými kumuly.

Následuje ranní nasednutí na let z Buffala do Minneapolis s hezkým výhledem na Niagarské vodopády z ptačí perspektivy. Fotky z letu z Minneapolis do LA bohužel nemám - seděli jsme uprostřed letadla a na nádherné scenérie s kaňony a horami jsme koukali jen z povzdálí. V LA bylo celkem příjemné podnebí s větrem foukajícím od moře. Jakmile jsme ale překročili první hory, vítr ustal a teplota rapidně stoupla na spalujících 42°C.
45 fotek, 24.8.2017, 55 zobrazení, 77 komentářů | cestování, krajina, příroda
Watkins Glen State Park má rozlohu 3.15 km2 a je tvořen až 120 m hlubokou úzkou roklí zařízlou v břidlici říčkou Glen Creek. Ta tvoří kaskády a vodopády na místech, kde se zařezává přes tvrdší horniny. Hornina je zde původu devonského (tedy vrstva paleozoika (prvohor) jakož nadloží siluru a podloží karbonu) - jak už bylo řečeno převážně břidlice s občasnými vrstvami tvrdšího pískovce a vápence.. V celé délce parku je 19 vodopádů a nespočet kaskád. Watkins Glen se nachází na jižním cípu Seneca Lake, což je jedno z Finger Lakes. Seneca Lake je z nich největší s délkou 61 km a plochou 173 km2. Maximální hloubka je 188 m a jde tak o nejhlubší jezero ve státě New York. Díky specifickému mikroklimatu zde kolem jezera nalezneme množství vinic. Finger Lakes jako takové je skupina 11 dlouhých a úzkých jezer ledovcového původu. Seneca a Cayuga jsou tak hluboké, že jejich dno leží pod úrovní hladiny moře.

I přes zataženou oblohu a absenci sluníčka šlo o nádherné místo - ještě hezčí musí být za slunného počasí a na podzim, kdy do rokle padá barevné listí...

Jako zajímavost uvedu, že jsme zde potkali známou z Hradce Králové :-)
21 fotek, 23.8.2017, 33 zobrazení, 32 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Vodopády na říčce Hills Creek jsou vymlety na pískovcovém základu, pod kterým se nachází měkčí břidlice, do které voda po dlouhý čas zařezávala tyto krásné vodopády. Ty tvoří jedinečné prostředí pro různé druhy rostlin - především mechy, kapradiny a játrovky jako jsou Syntrichia ammonsiana a Trichomanes boschianum. Já se musel spokojit s tím málo, co jsem našel v okolí stezky. Světla rychle ubylo, jak večerní slunce nedosáhlo na dno rokle.
73 fotek, 23.8.2017, 61 zobrazení, 88 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Ráno nás čekala po sbalení se na motelu celodenní cesta přes Severní Karolínu, Virginii až do Západní Virginie, o které se zpívá v písničce od Johna Denvera - Take Me Home, Country Roads, kterou většina Čechů zná ve verzi od Pavela Bobka - Veď mě dál, cesto má, která samozřejmě se Západní Virginií nemá nic společného. Do Západní Virginie jsme dojeli, cesta vedla přes Blue Ridge Mountains, jen tu Shenandoah River jsme neviděli - ta byla "kousek" dál. Cílem bylo bažinaté území s poetickým názvem Cranberry Glades v Pocahontas county, Monongahela National Forest v horách Allegheny Mountains, které jsou stejně jako Blue Ridge Mountains součástí Appalačského pohoří. V Cranberry Glades najdeme pět rašelinišť boreálního typu (nalezneme zde tedy druhy typick spíše pro rašeliniště na dalekém severu) o celkové rozloze 3 km2 (jedny z největších mokřadů v Západní Virginii) v nadmořské výšce cca 1000 m. Těchto pět rašelinišť se od roku 1911 jmenuje: Big Glade (59 akrů), Flag Glade (28 akrů), Long Glade (20 akrů), Round Glade (8 akrů) a Little Glade (1 akr). Povalový chodník vede jako okruh přes Round Glade přes bažinaté lesy do Flag Glade a opět přes lesy nazpět na začátek. Nejmenší rašeliniště je v dnešní době zarostlé. Stáří Cranberry Glades se odhaduje na necelých 12 500 let a rašelina má mocnost až 3 m. Tato rašeliniště nejsou příliš bahnitá a mokrá, ale spíše mají charakter houby a chlze po nich je snadná. Na rašeliništi najdeme dvě hmyzožravé rostliny - špirlici nachovou a rosnatku okrouhlolistou - a celou řadu orchidejí (krom dvou odkvetlých druhů, které jste viděli v minulých albech, tu má růst i nádherný velký fialově kvetoucí vemení Platanthera grandiflora). Základ vegetace tvoří rašeliník, různé křoviny a drobný ostružiník Rubus hispidus a klikva bahenní. Bažinaté lesy zase musí na jaře svítit nádhernou myriádou květů pěnišníku amerického.
100 fotek, 22.8.2017, 71 zobrazení, 173 komentářů | cestování, krajina, makro, práce, zvířata
Po více jak 4 hodinách v autě jsme se navečer dostali na místo - cílem bylo Green Swamp Preserve - jeden z nejbohatších ekosystémů v Severní Americe kypící životem na každém kroku. Zde zjistíte velmi rychle, kam se vám nedostal repelent. Komárů tu létá mraky - těch normálně velkých. A pak taky takové velké potvory, které teď subjektivně hodnotím jako několikacentimetrové. Což doopravdy byli! Např. Aedes albopictus (komár tygrovaný) je krásně zbarvený a více jak 2,5 cm dlouhý komár. Fotku jsem z pochopitelných důvodů neudělal. Kombinace vedra, dusna a komárů vás nenechává klidným.

Knihu, kterou jsem od Jima dostal (v minulém albu), je cenným souborem informací o tomto úžasném místě, a ze kterého jsem čerpal...

Green Swamp Preserve leží na jihovýchodě Severní Karolíny bylo kdysi 200 000 akrů lesnaté krajiny (dříve nazýváno The Great Green Swamp). Dnes se dochovalo jen cca 16 000 akrů. Toto místo se skládá z řídce rostoucích borovic bahenních (Pinus palustris, longleaf pine), stálezelených křovinatých rašelinišť. Velkou část borovic však tvoří také další dva druhy Pinus elliottii a Pinus taeda, které byly vysázeny v relativně nedávné době a slouží k těžbě dřeva. Poznat takovéto dva lesy od sebe není těžké - přirozený les tvořený borovicí bahenní je velmi řídký až téměř otevřená prostor, kdežto les tvořený dalšími dvěma druhy je hustěji rostlý a pro toto místo víceméně nepřirozený. Tyto velké změny započaly v 18. století a dnes jsme svědky jen pochroumaného obrazu toho, jak to tu kdysi mohlo vypadat. Původní porosty borovice bahenní tvoří specifický typ ekosystému známý v angličtině jako longleaf pine savannah - víceméně rovinatý ekosystém s řídce rostoucími stromy s bohatým travním podrostem. Podobný ekosystém se i zde nachází už jen ostrůvkovitě. Dříve prý tyto "savany" pokrývali 95% pobřežních planin od Virginie po Texas. Půda je zde chudá na živiny, což svědčí především masožravým rostlinám - najdeme zde celou řadu druhů. S některými z nich se zde v albu setkáme. Důležitým hráčem v udržená tohoto ekosystému v podobě, kterou má mít, jsou požáry. Dříve byly spouštěny údery blesků, dnes musí být zakládány úmyslně jako management lokality. Požár usnadní klíčení semen borovic a semenáče těchto borovic přežijí tyto relativně chladné a rychle se šířící požáry bez újmy. Řídce porostlé ostrovy savan jsou relativně suché a písčité, protože jsou mírně vyšší než okolní mokřady. Tyto mokřady jsou naopak bahnité s hustou vegetací. Začátkem 20. století dostaly tyto savany největší rány ve jménu pokroku a zisku. Podobně jako u nás docházelo ke kopání kanálů a vysoušení mokřadů a následná těžba dřeva (zároveň vysazování vhodnějších druhů stromů, než byly původní borovice bahenní), částečně pro přetvoření na obdělavatelnou půdu a farmy. Nové nepřirozené hustě sázené stromy tvoří stín a dochází k nevratnému poškození složení podrostu a ztráty výjimečné biodiverzity. Místa, která byla periodickými bažinami jsou nyní periodicky zcela suchá a požáry zapalují i tlusté vrstvy rašeliny, díky čemuž požáry trvají pár dní, ale týdny až měsíce a teplota ohně je pochopitelně mnohem vyšší. V současné době naopak jsou společnosti, které se snaží zbývající savany zachránit a udržují je v co nejpřirozenějším stavu. Přeměna "nových" lesů nazpět na savany s borovicí bahenní je proces pomalý a bude trvat desetiletí, ne-li déle, než dojde k obnově. Snad... Dalším problémem jsou nepůvodní a invazivní druhy - problém, který známe i u nás. Dalším problémem (a bohužel ne posledním), jsou "pytláci" vykopávající orchideje a masožravé rostliny pro svůj vlastní zisk...

Hlavním cílem v Green Swamp byly kromě masožravých rostlin především orchideje - dva zajímavě zbarvené vemeníky, které by možná ještě kvést mohly. Hodinu a půl jsme strávili blouděním, než jsme první kousky našli. To už do západu slunce zbývala hodina a světla rapidně ubývalo. Fotky jsou tu tedy nevalné kvality.

Orchideje jsou to žlutě kvetoucí vemeník Platanthera integra ( v anglické literatuře nazývaný spíše Gymnadeniopsis integra; Yellow Fringeless orchid) a oranžový fousatý Platanthera ciliaris (Yellow Fringed orchid). Nádherné druhy a oba už na odkvětu - 99% květů už osychalo a reznulo. S tím jsem tak nějak počítal, a přes to, jsem se rozhodl tu dlouhou cestu sem podstoupit. I tak jsou totiž nádherné a díky pro nás nezvyklé barvě velmi zajímavé. Orchidejí tu kvete samozřejmě mnohem více - především na jaře a začátkem léta. Kromě orchidejí je zde z botanického hlediska velkým lákadlem celá řada masožravých rostlin - mucholapky, špirlice, rosnatky, tučnice a bublinatky v celé řadě druhů. Bohužel teď koncem léta je tráva vysoká a nejen orchideje již nejsou v nejlepší kondici. O masožravky musíte spíš pomalu zakopnout, abyste je v tuto roční dobu v hustém a vysokém podrostu nalezli. Jedinou výjimkou je špirlice žlutá - vysoký druh který je díky barvě vidět i na větší vzdálenost. Za zmínku stojí i nádherné lilie, které mají teď optimum doby květu.

Z hlediska fauny jde také o bohatý biotop - kromě komárů jsme potkali několik druhů vážek a pavouků a jiných breberek vč. krásných anolisů (ještěrky). Za zmínku stojí pavouk nefila kyjonohá. Obrovský pavouk (samice) sedící uprostřed 1-2 metrové sítě natažené mezi řídce rostoucími borovicemi. Na dílku vidět není. Jen tak se prodíráte a najednou se vám objeví před obličejem. Nádherně zbarvený, ale umí nepříjemně kousnout pokud je vyprovokován. Obývá jih Severní Ameriky a Ameriku jižní a střední. U nás i v jiných státech bývá přezdíván jako banánový pavouk - což není jméno jen pro tuto nefilu, ale i jiné druhy tohoto rodu. Krom nefil tu mají i velké křižáky :-)
85 fotek, 22.8.2017, 67 zobrazení, 92 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
V horách severně od města Greenville roste na obou stranách hranic mezi státy Jižní a Severní Karolína vzácná endemitická masožravá rostlina - Sarracenia jonesii (špirlice Jonesova, anglicky Mountain Sweet Pitcher Plant), někdy udávaná jako poddruh špirlice červené (Sarracenia rubra subsp. jonesii). Byla objevena E. T. Wherrym v roce 1929 a ani dnes není jasné, kde je z taxonomického hlediska pravda.

My jsme cestou z motelu udělali důležitou zastávku v Greenville, kde bydlí skvělý člověk - Jim Fowler, fotograf přírody (především orchideje a jiné botnické zajímavosti) a autor několika knih o přírodě. Jen co nás na chvíli pozval k němu domů, vrazil mi do ruky podepsaný výtisk jedné z jeho knih.

Vzhledem k tomu, že jsou lokality této špirlice umístěné v horách a hůře dostupné, vzal nás Jim svou terénní Toyotou Hilux (v USA vlastně Toyota Tacoma), kterou nás mohl vzít o mnoho kilometrů blíže, než kam bychom se dostali naším malým sedanem. Díky tomu jsme ušetřili mnoho času a odpoledne byli schopni přejet na další zajímavé místo kousek od Atlantického oceánu. Po krátkém prodírání se lesem jsme se dostali k prvnímu místu, kde však bohužel špirlice nerostly. Místo bylo prázdné a bahno rozvrabčené - asi nějaké zvířata. Snad. Následoval krátký přejezd, cesta lesem a objevili jsme se na dalším podobném místě. Zde byla skála více odhalená a stékal po ní potok.

Líbí se mi, jak o nich mluví Barry Rice na svých stránkách. Cituji: "I am sure they would be huge fun to slide down the bare rock surfaces, except that you would die in a crumpled, broken heap among the boulders at the bottom of the slide." Pro neanličtináře by šlo přeložit jako: "Jsem si jistý, že by to byla obrovská legrace sklouznout se po holém skalním povrchu, s tím rozdílem, že byste zemřeli v podobě pomačkané rozlámané hromádky mezi balvany dole pod svahem."

Špirlice zde totiž roste na specifickém druhu mokřadu - anglicky je to cataract bog; česky by to šlo přeložit jako rašelinné proudy a vodopády. Podloží zde tvoří zmíněné obnažené skály vypadající jako dómy, na které je z podzemí vytlačována voda. Ta teče po granitové skále a zvlhčuje ji, nebo tvoří potoky s kaskádami a vodopády. Na mělké půdě nedokážou většinou růst stromy a křoví, takže zde vznikají vlhká a slunná společenstva. Mokré skály jsou pokryté vrstvou řas a povrch je tak velmi kluzký. Díky strmosti skal, které často dole končí spádem, je chůze po nich místy velmi nebezpečná. Tento ekosystém je velmi křehký - půda je tu slabá a poškození je velmi snadné. Největším nebezpečím jsou dlouhá sucha, kdy po zástavě přísunu vlhkosti půda zasychá a odlučuje se od skály. Prudká dešťová sprška pak může celý ostrůvek půdy smýt. Druhým problémem je nelegální sběr rostlin z přírody a následné prodávání pěstitelům. V přírodě takto vymizela zelená forma Sarracenia jonesii f. viridescens (tato forma neobsahuje anthocyanin) a nalezneme ji už jen ve sbírkách. Když to tak vezmeme, tak všechny rostliny této formy ve sbírkách pocházejí, nebo jsou potomky rostlin nelegálně vyrvaných na těchto lokalitách.

Na téma taxonomického zařazení a ochrany píše Barry Rice na konci stránky věnované tomuto druhu následující: "In the end, I do not care a rat's bum about this point---my interest is in the conservation. If you ever get to see a cataract bog, with water sliding over the surface of the rock and Sarracenia clinging for life on its edges, I think you would agree that whatever the hell you want to call them, we should not kill these organisms by our own stupidity and carelessness." Opět pro ně-angličtináře překládám: "Konec konců - je mi to jedno (spory o taxonomické zařazení)--- zajímá mě ochrana. Pokud někdy uvidíte rašelinné proudy s vodou sjíždějící povrch skály a špirlice držící se zuby nehty na okrajích těchto rašelinišť, řekl bych, že budete souhlasit že je úplně jedno jak je chcete nazývat. Důležité je tyto organismy nezabít svou vlastní hloupostí a nedbalostí."

Špirlice Jonesova zde roste ve stínu stromů mezi křovím na okraji potoka, kde má díky nedostatku světla zelené láčky. V nižší partii skály jsme prošli lesem na druhou stranu potoka, a po cestě potkali pár nekvetoucích orchidejí. Na druhé straně pruhu lesa rostou špirlice také podél potoka. Zde však mají více sluníčka a jsou krásně vybarvené. Několik trsů lze najít na ostrůvcích hlíny pokryté nejrůznější flórou s okraji porostlými bublinatkami a několika rosnatkami.

Prozkoumávání přírody Jižní Karolíny koncem léta má jednu nevýhodu - je tu děsný teplo a dusno. Opravdu velké dusno. Tričko kompletně propocené a každou chvíli jsem hledal chlad ve stínu stromů. Stálo to ale za to a díky vedení Jima s jeho zkušenostmi a komentáři šlo o velmi povedený výlet na jedno z nezapomenutelných míst. Přesnou lokalizaci a název místa zde uvádět nebudu, i když je ona "rezervace" plošně rozsáhlá a pokud člověk neví, kam přesně jít, tak ona speciální místa nalezne jen těžko. Z důvodu ohrožení sběrateli jsou polohy míst výskytu tohoto edemického druhu ochranáři tajena.
61 fotek, 21.8.2017, 59 zobrazení, 105 komentářů | cestování, koníčky, makro, příroda
Počasí na východním pobřeží dle historických dat ukazovalo 50% šanci, že bude pod mrakem. Dle předpovědí, které se také dost lišily jsem proto zvolil přespání v Kodaku, odkud se dá po pásu zatmění slunce dojet za min 2 h na západ za Nashville, nebo naopak na východ za Greenville popř. ještě dále. Ranní kontrola počasí byla příznivá a já se rozhodl pro východ. Po příjemném průjezdu Great Smoky Mountains (jižní část Appalačského pohoří) jsme se dostali až k městečku Clemson v Jižní Karolíně. Cílem byl park Mountain View park na březích jezera Hartwell Lake, což je uměle vytvořené jezero a jedno z největších rekreačních jezer na jihovýchodě. Rozkládá se na řekách Savannah, Tugaloo a Seneca. Celková rozloha je 309 km2. Břehy zde tvoří jílovitá hornina snadno erodovatelné vodou - relativně měkká s vysokým obsahem šupinek slídy, kterou voda vymývala a držela na rozhraní břehu a vody. S každou vlnkou se voda u třpytivě zatřpytila.

Vybrané místo se ukázalo být skvělou volbou. Venku byl pařák a občasné odběhnutí si ze stínu stromů do vlažné vody bylo osvěžující a příjemné. Jeden z plánů byl pozorovat z městečka Andrews (jedno z oficiální NASA pozorovacích míst přímo v ose pásu totality) v horách. Odsud to vypadalo, že tím směrem jsou bouřky. Co však přestalo být i zde příjemné byl fakt, že po začátku zatmění (kdy měsíc začal ukusovat slunce), na obloze přibývaly oblaky, a čím více jsme se blížili k totalitě, tím více jich bylo. Focení se stalo čekáním na díry mezi oblaky. Těsně před začátkem se přihnal jeden větší mrak a začal Slunce zastiňovat. Bylo to tak 50:50, že úplné zatmění zažijeme a uvidíme. Krátce před začátkem se ale usmálo štěstí, mrak odplul a my se mohli kochat vzácným a úžasným úkazem, který nám může příroda naskytnou. Čím více měsíc ukusoval, tím více bylo šero, ale dokud byl vidět alespoň srpeček, tak bylo relativně dost světla. Ve chvíli, kdy Slunce zmizelo úplně, nastal soumrak. Opravdu jako večer v létě hodinu po západu slunce. Teplota najednou spadla o několik stupňů, což bylo znatelně poznat a vítr přestal foukat. (a hromada lidí tleskala a jásala jako na nějaké šou/představení - možná nečekali, že to těm dvěma na obloze tak hezky vyjde a to úplné zatmění zvládnou). Jenže... Ty necelé dvě a tři čtvrtě minuty však utekly strašně rychle. I tak šlo o skvělý zážitek, který si rád zase někdy zopakuji :-)

Fotky zde jsou kolorovány do žluta - tak nějak nám to. lidem, přijde příjemnější. Pravda je taková, že tohle není vůbec barva Slunce. Originální barvu uvidíte na snímku zoomu na displeji foťáku - Slunce je opravdu spíše bílé. Album se navíc skládá z velké řady fotek z mobilů - ať už proto, že jsem řídil a nemohl tak fotit sám, nebo proto, že jsem během zatmění nestíhal fotit nic, než to zatmění. Příště beru minimálně dva foťáky :-)

Dosud jsem měl možnost fotit jen částečné zatmění Slunce u nás v ČR: Částečné zatmění Slunce 20.3.2015
61 fotek, 20.8.2017, 54 zobrazení, 120 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Večer, když už se slunce sklánělo blízko nad obzor, jsme dorazili na místo na březích Chatuge Lake (Hiwassee River), což je uměle vytvořené mělké jezero rozkládající se na obou stranách hranice mezi státy Georgia a Severní Karolína. Mokré louky na jeho březích nejsou většinou ničím až zas tak ojedinělé. Až na jednu - roste zde totiž jediná populace špirlice náhorní ve státě Georgia. Jedna další je v Severní Karolíně a několik ve státě Alabama. Jde tedy o poměrně hodně vzácný druh masožravé rostliny. Místa výskytu jsou monitorována a vstupovat se může většinou jen na povolení. Tato lokalita má rozlohu 5 akrů a je posledním příkladem nízko položených horských průsakových lučních rašelinných společenstev v Georgii. Naše návštěva byla bohužel na konci léta, což není úplně optimální doba - tráva je vysoká a rostliny se v ní ztrácí. Také už tu louky tolik nekvetou. Přesto jsem v křovinách a travách nalezl krásné květy krásnoočka, vítodů, kotevnic a zavilky. Česká jména tyto rostliny nemají - pouze názvy rodů, do kterých spadají. Příjemným zpestřením bylo několik soumračníků, nádherný otakárek a na konci návštěvy náhodou objevené mladé housenky monarchů živících se v květenství jedovaté klejichy.

Špirlici náhorní ohrožuje celá řada věcí - degradace mokřadů, splachy herbicidů, invazivní nepůvodní rostlinné druhy, sběry rostlin a narušení až vymizení přirozených udržovacích mechanismů těchto stanovišť (požáry či činnost bobrů). Roste v listnatých lesích, borech, průsakových rašeliništích a březích potoků a řek. Jde o jednu z nejohroženějších špirlic.

Přesnou lokalizaci zde uvádět z pochopitelných důvodů nebudu :-)
28 fotek, 19.8.2017, 50 zobrazení, 41 komentářů | cestování, krajina, příroda
19. srpna jsme nakoupili zásoby jídla, naházeli vše do kufru půjčeného auta Toyota Corolla a vyrazili na dlouhou cestu po východním pobřeží. Primárním cílem bylo úplné zatmění slunce. Vedlejší pak byly přírodní zajímavosti. Na cestu po východě pak navazovala ještě delší cesta po pobřeží západním. Toto první labum z této cesty je spíš dokumentační. Budu vkládat i fotky z mobilních telefonů popř. foťáku z auta, kdy se přítelkyně uvolila, že nějaké fotky cestou udělá.

Vyrazili jsme z Buffala (stát New York) přes Pennsylvánii do státu Ohio, kde první zasávkou byly vodopády Brandywine Falls v Cuyahoga Valley National Park. Pěkné místo plné lidí - ale na protáhnutí se paráda. A to jsme měli teprve ujeto cca 335km :-) Jméno dostaly vodopády podle vesnice, která tu kdysi ležela a po které zbyly základy mlýnu. Večer jsme dojeli do města Cincinnati, kde jsme v motelu přespali. Ráno jsme překročili další hranice a projeli státy Kentucky a následně Tennessee. Cílem bylo místo těsně za hranicemi Georgie s výskytem vzácné a kriticky ohrožené masožravky. O té ale až v příštím albu.
10 fotek, srpen 2017, 36 zobrazení, 30 komentářů | cestování, krajina, příroda, zvířata
Po cestě z College Lodge property jsme si udělali poslední zastávku před odjezden nazpět do Buffala - břehy jezera Erie. Kdybych nevěděl, že je to jezero, myslel bych si, že je to moře. Obrovská vodní plocha narážela v mohutných vlnách divoce do břehů poháněná bouřkami...

Fotky cikády byly poslední před odjezdem na dlouhou cestu po východním a západním pobřeží USA.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.