Naleznete zde alba s převážně přírodně zaměřenou tematikou - od fluorescenčních mikrofotografií přes to co běhá, lozí, plove nebo létá kolem nás dále přes atmosferické jevy (optické a meterologické) až po věci mimo naši matičku Zemi a dokonce i mimo naši Sluneční soustavu... Většina fotografií v albu jsou fotky dokumentačního charakteru bez nějakého většího estetického smyslu. Těch "lepších" je tam určitě méně a na nich jsou většinou až ty pravé důvody, proč jsem na daném místě fotil :-)
Snímky jsou zatím z následujících států:
ČR & SR, Německo, Kanada (2013 - východ), Turecko (2014), Velká Británie (2015 - Skotsko), Itálie (2015, 2016, 2018 - Dolomity, 2018 - sever), Čína (2016), USA (2017 - východ a západ) a Rakousko (2018 - Alpy)

U většiny alb z přírody s různými exempláři fauny a flóry uvádím u druhů stupeň jejich ohrožení dle červených seznamů ČR, popřípadě jejich zařazení do soustavy NATURA 2000 či legislativní ochranu zákonem 114/1992 Sb. apod. Např. kriticky ohrožené druhy mohou tedy být značeny následovně: KO, C1, CR, §1 a tak dále...

Uvítám jakoukoli determinaci, která chybí, popř. i opravy mých determinací :)
reklama
1 fotka, 19.2.2018, 93 zobrazení, 13 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Zítra v klubu AC (přestěhovaný od nového roku) se bude konat promítání výběru fotek z půl roku v USA - vstup je pro kohokoli, kdo bude chtít dojít a podívat se...
13 fotek, 1.1.2018, 208 zobrazení, 93 komentářů | cestování, krajina, příroda
Taková malá ochutnávka toho, co přijde, až se dostanu k fotkám ze srpna a září 2017 :-) Fotky, které jsem na rychlo vybral z té hromady karet a externího disku, a použil pro tvorbu kalendáře pro rodinu a kamarády.

On už je sice leden 2018, ale se zpracovanými alby jsem teprve v květnu 2017...tak ať víte, na co se těšit za pár týdnů...spíš za nějaký ten měsíc.
31 fotek, 14.9.2017, 45 zobrazení, 38 komentářů | cestování, krajina, příroda
Badwater basin je bezodtoká pánev, která je nejniším místem Severní Ameriky s nadmořskou výškou - 86 m. Toto místo zároveň patří k nejteplejším místům Severní Ameriky a teploty zde přesahují 50 °C. My měli příjemných 42 °C - a příjemných myslím doopravdy. Díky neuvěřitelně nízké vzdušné vlhkosti se z vás pot okamžitě odpařuje a příjemně chladí. Takto vysoké teploty jsou zde pocitově snesitelnější než u nás 28 °C v létě. Má to však obrovskou nevýhodu v podobě velmi rychlé dehydratace organismu.

Devil's Golf Course - je rozsáhlá solná pláň. Název získal od faktu, že pouze ďábel by byl schopný zde hrát golf. Kdysi zde bývalo jezero Manly, které bylo hluboké až 9 metrů. Tato solná pláň je součásti Badwater basin poté, co se jezero odpařilo. Solné formace zde jsou v neustálé změně díky erozi a znovu vytváření krystalů halitu.

Mesquite flat sand dunes je jedno z míst v Udolí smrti, kde se nacházejí písečné duny. Tyto mají až 30 m do výšky. Nejsou nejvyššími - to jsou Eureka dunes. Tyto jsou však nejsnáze dostupné. K ostatním většinou potřebujete terénní vůz.
21 fotek, 14.9.2017, 28 zobrazení, 29 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
Cesta od Yosemitu (přespání ve městě Bishop) a cesta skrze polopouště Kalifornie směrem k Údol ísmrti (Death Valley). S několika zastávkami pro obdivování života, který je zde schopný přežít nehostinné podmínky.
13 fotek, 13.9.2017, 43 zobrazení, 36 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
Projeli jsme kouskem Nevady nazpět do Kalifornie. Toto album bude jen o jedné zastávce při cestě do pouští. Už je to druhá návštěva této vyhlídky s výhledem na celé Yosemitské údolí. Opět to vypadalo, že focení nevyjde. V čas jsme na místě sice byli, ale začalo pršet. Naštěstí nakonec slunce při západu vykouklo kdesi pod mraky a nádherná světelná podívaná začala. Nejdříve se osvětlily útesy, později se nasvítil celý bouřkový oblak, který pak difusní světlo odrážel na zem a vše rázem vypadalo jako v sírovém oblaku. Nad hlavami to nebylo o nic méně zajímavé - krásně mammaty...
46 fotek, 12.9.2017, 57 zobrazení, 96 komentářů | cestování, krajina, příroda, země, zvířata
Povídání o Lassen Volcanic National Park naleznete v předchozím albu. Tady už jen krátké povídání o tomto místě.

V této oblasti stála před cca 387 000 až 590 000 lety obrovská sopka - Brokeoff Volcano (Mount Tehama), která je dnes erodovaná a připomíná jí už jen několik málo vrcholků, které kdysi byly jejími svahy a byly zachovány jen díky obsahu tvrdých lávových proudů. Pozůstatky se dnes jmenují Brokeoff Mountain, Mount Conard, Pilot Pinnacle, Mount Diller a Diamond Peak.

Poblíž údolí Little Hot Springs se nachází oblast nazývaná Bumpass Hell, což je hydrotermálně pozměněná geotermální oblast o výměře 6.5 ha s celou řadou horkých pramenů a vařících se bahenních jezírek. Bumpass Hell vznikl na zlomech kterými proudí k povrchu vulkanické teplo i přes to, že je značně shlazeno masou andesitu (vulkanická hornina). Stejný zdroj tepla vytápí i další oblasti v rámci parku - Devil's Kitchen, Boiling Springs Lake, Terminal Geyser či Sulphur Works. Bahno a jíl bývaly kdysi tvrdou skálou - kyselina sírová obsažená v horké vodě jí však postupně rozpustila.

Tato oblast získala své jméno po Kendall Vanhook Bumpassovi, kovboji a průzkumníkovi, který v této oblasti žil kolem roku 1860. Během jedné prohlídky se pod Bumpassem prolomila tenká krusta a on zapadl do vařícího bahna. Noha byla vážně popálena a nakonec musela být amputována. Na jeho počest dostala tato oblast jméno Bumpass Hell. Stejné nebezpečí čeká na každého, kdo by opustil bezpečí povalového chodníku.
44 fotek, 11.9.2017, 47 zobrazení, 70 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
Lassen Volcanic National Park se rozkládá kolem hory Lassen Peak, což je největší sopečný dóm na světě a zároveň nejjižnější část Kaskádového pohoří. Celá oblast národního parku je vulkanicky aktivní - obsahuje bahenní jezírka, fumaroly a termální prameny. Někdy je přezdíván malým Yellowstonem. Důvodem je subdukce desky Gorda se Severoamerickou deskou. Zajímavostí je také fakt, že park je jedna z mála oblastí na světě, kde se nacházejí všechny typy vulkánů - sopečné dómy, štítové vulkány, kónické vulkány (sypané kužely) i stratovulkány!

Původní obyvatelé Ameriky věděli, že Lassen peak je plný ohně a vody a mysleli, že jednoho dne vybuchne. V období mezi 1914 a 1921 došlo k sérii erupcí s výrony lávy a velkým množstvím popele. Naštěstí díky varování nikdo nezahynul. Hlavní erupce nastala 22 května 1915 a zničila blízké okolí. Popel dosáhl vzdálenosti 450 km východně od hory. Lassen Peak a Mt.St.Helens jsou jediné dvě sopky, které na kontinentální části USA vybuchly během 20. století. Výbuch Lassen Peaku byl velmi dobře fotograficky a filmově zdokumentován. Nejznámější a nejdůležitější snímky pořídil Benjamin Franklin Loomis. Deset let po výbuchu Lassen Peak (v letech 1925 až 1931) byla postavena 47 km dlouhá hlavní silnice. Poblíž Lassen Peak stoupá silnice až do 2594 m n.m., což z ní dělá nejvýše položenou silnici v Kaskádovém pohoří a poblíž jezera Helen dosahuje mohutnost sněhu až 12 m. Sníh v některých oblastech zůstává až do července.

Hlavní částí dne byl výlet po zajímavé části Lassen Volcanic National Park v okolí sypaného kužele (Cinder Cone) v severovýchodní části parku. Stezka je přístupná od parkoviště u jezera Butte a v jejím okolí je vidět celá řada zajímavých vulkanických charakteristik. Sypaný kužel který se jmenuje zcela stejně (Cinder cone; vystupuje 230 m nad okolní krajinu) byl zformován kolem roku 1650 a jeho výbuch dal vzniknout okolním krásám krajiny - lávový tok (Fantastic lava beds), samotný kónický vulkán, kopce popele plného barevných oxidů (Painted Dunes) a širého okolí. Lávové pole přehradilo říčky a díky tomu vzniklo nejprve jezero Snag na jihu a později průsakem vody skrze lávové pole z prvního jezera také jezero Butte na severu. Stáří Cinder Cone se díky jeho vzhledu a vzhledu Fantastic Lava Beds dlouhou dobu odhadovalo jen na několik desetiletí, později cca na 200 let. Opravdové stáří bylo zjištěno až radioanalýzou v nedávné době.

Světlo při západu slunce jsem chtěl zachytit u jezera Manzanita s pohledem na Lassen Peak. Jezero vzniklo cca před 300 lety přehrazením tohoto místa kamennou lavinou (nazývaná Chaos Jumbles) ze severozápadních svahů Chaos Crags (skupinka vulkanických dómů; jeden z nich zkolaboval během výbuchu před 70 lety).
28 fotek, 10.9.2017, 27 zobrazení, 22 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
McArthur–Burney Falls Memorial State Park je druhým nejstarším státním parkem v Kalifornii. Nejznámějším místem parku jsou vodopády Burney Falls (39 m). Park se nalézá v Kaskádovém pohoří a na Modocké tabuli mezi majestátním stratovulkánem Mt.Shasta a dalším vulkánem Lassen Peak (ten navštívíme v dalších albech). Nejvyšší bod má cca 945 metrů nad mořem. Jeho rozloha je 370 ha. Část parku je pokrytá 200 000 let starou vrstvou čediče - jednolitý tok lávy, který pokryl přibližně 111 km2. Tato vrstva lávy dala také vzniknout vodopádům, které přes její ochoz padají dolů do rokle. Pod touto vrstvou čedičové lávy se nacházejí další vrstvy starších lávových hornin, u kterých se předpokládá stáří až 2,5 milionu let. Kromě různých vrstev lávy zde také můžeme nalézt vrstvu sedimentované horniny diatomitu, která se vytvořila na dně pravěkého jezera asi před jedním milionem let. Vodopády postupně ukusují z horní vrstvy tvrdého bazaltu a postupem času se stále posouvají dál a dál... Parkem protéká Burney Creek a na severu je ohraničen pobřežím jezera Britton. Říčka Burney vyvěrá v parku z podzemních pramenů a po krátkém toku se vlévá do jezera Britton. Říčka je spolu s vodopády zformována v mlhavé rokli vytesané vodou do vrstev lávy. Kolem Burney Creek se nachází suchý smíšený les s dominantními stromy borovice těžké - druh který dobře snáší teplá suchá léta na vulkanických půdách v této oblasti. Mezi douglaskami, duby a jinými borovicemi ji poznáte podle krásné borky - velké leskle hnědé pláty oddělené černavými puklinami. Tento druh borovice je také velmi odolný vůči požárům. Velké množství pazeravů v lese svědčí o tom, že se oheň z krajiny kvůli lidské regulaci vytratil.
40 fotek, 9.9.2017, 77 zobrazení, 72 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Crater Lake je středobodem stejnojmenného národního parku na jihu Oregonu. Dle mého jedno z nejkrásnějších a nejmagičtějších míst, které jsme mohli během našeho cestování vidět. Crater lake je zatopená kaldera vzniklá výbuchem a zhroucením stratovulkánou Mt. Mazma (cca 3 700 m n.m.) přibližně před 7700 lety. Voda v jezeře je čistě srážkového původu - do ani z jezera neteče žádný potok ani řeka. Samotné jezero je velmi hluboké - jeho největší hloubka je 594 m, což je činní nejhlubším jezerem Spojených států (po kanadském Great Slave Lake druhý v Severní Americe). Celosvětově je 9. v žebříčku maximální hloubky a 3. v žebříčku průměrné hloubky (350 m; z tohoto hlediska nejhlubší na západní polokouli). Pokud bychom brali fakt, že dno jezera musí být v nadmořské výšce, pak by bylo na prvním místě, protože Bajkal a Tanganika mají dno ležící pod úrovní moře. V jezeře plave kmen nazývaný "Old Man of the Lake" - kmen, který plave vertikálně ve vodě déle než sto let. Nízká teplota zpomalila rozklad. Jezero má dva ostrovy. Malý kamenný sloup (pozůstatek magmatické žíly) u jižního břehu se nazývá Phantom Ship. Velký ostrov u západního pobřeží pak Wizard Island - jde o sypaný kužel (anglicky cinder cone). Rozměry jezera jsou přibližně 8 na 9,7 km. Okraj kaldery má nadmořskou výšku mezi 2100 a 2400 metry nad mořem a její celková hloubka by měla být 1219 m, což znamená, že břehy jsou místy přes 600 m vysoké.
Díky faktu, že do jezera voda nepřitéká, je tedy pouze srážkového původu, patří voda v něm k nejčistším na světě. Viditelnost do hloubky je někdy 20-30 m (naměřený rekord v roce 1997 byl 53,3 m; jiný zdroj uvádí rekord 41 m z roku 1994)! Díky relativně vyššímu množství rozpuštěných látek, je voda zásaditější a má vyšší vodivost; pH se pohybuje mezi 7 a 8.
Stratovulkán Mt.Mazama je stejně jako Mt.Rainier a Mt.St.Helens z předchozích alb součástí pacifického kruhu ohně - soustavy celé řady stratovulkánů. Hora byla formována po 400 000 let především z vulkanických hornin jako je andesit, dacit a rhyodacit. Po té se během masivního výbuchu (největší v oblasti Kaskádového vulkanického oblouku) před cca 7700 zhroutila do kaldery. Její původní vrchol se snížil o cca 1 600 m. Během tohoto výbuchu bylo vyvrženo asi 50 kubických kilometrů horniny rhyodacitu! Od té doby byly všechny následné menší výbuchy pouze uvnitř kaldery. Poslední výbuch v kaldeře zformoval Wizard Island. Časem kaldera zchladla a vyplnila se vodou díky srážkám ve formě sněhu a deště. Předpokládá se, že trvalo 720 let, než se jezero zaplnilo vodou do dnešního stavu.
Klima v okolí Kráterového jezera je spíše subalpínského charakteru (také co čekat ve výšce téměř dvou a půl kilometru) se vzácným suchým létem, které je tedy mírné díky Severo-tichomořské výši. Na druhou stranu, zimy jsou tu kruté a ledové díky silnému vlivu Aleutské níže, se mohutnými sněhovými "srážkami" dosahující až 12,83 m za rok. Maximální sněhová pokrývka tak dosahuje až 3,5 m a většinou nerozmrzne až do půlky července. Rekordy z hlediska sněhu padly v zimě 1949/50 kdy spadlo 22,48 m a v zimě 1981/82 kdy byla maximální sněhová pokrývka 4,88 m. Silný mráz je někdy přítomen i v letních měsících (včetně sněhových srážek). Letní teploty, co se týče rekordních naměřených hodnot, byly 38°C a -8°C, celkem slušný rozptyl.
32 fotek, 9.9.2017, 43 zobrazení, 38 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
Sahalie a Koosah Falls se nacházejí na toku řeky McKenzie v Kaskádovém pohoří. Voda z Sahalie Falls padá 30 m z přírodního lávového výchozu do křišťálového modrého jezírka. Vodní tříšť zavlažuje okolí, které je zelené i během nejsušších a nejteplejších letních dní. Sahalie falls se objevily i ve filmu Neuvěřitelná cesta (1993) a jejich název v Chinookském dialektu "vršek", "horní", "vysoký", "obloha" a "nebe". Od Sahalie falls putuje voda skrze několik bezejmenných kaskád dál malou lávovvou roklí , kterou sleduje snadná okružní stezka (4.1843 km). Tou se můžete dostat i k druhým vodopádům - Koosah Falls, které jsou vysoké 21 m a opět padají dolů z lávové terasy. Název tohoto vodopádu znamená v indiánském jazyce "nebe/obloha" pravděpodobně díky nádherně modré vodě. Kolem Koosah falls můžeme spatřit kolem toku řeky několik drobných pramenů vyvěrajících skrze pukliny v čediči. Za těmito vodopády se řeka zužuje a dere se hlubokou a úzkou roklí zatnutou do lávy dál.

Dalším cílem byly Toketee falls na Upper Umpqua River, které v nářečí kmene Chinook znamená "krásný", "půvabný". Řeka je zde zařízlá do čediče se sloupcovitou odlučností a vodopádem padá dvěma vodopády 37 m (na fotkách ten větší spodní 24 m vysoký vodopád) do krásného skrytého jezírka.

Po cestě mezi vodopády jsme si udělali krátkou zastávku s výhledem do krajiny sežehnuté požárem, kde se na obzoru tyčila zajímavě tvarovaná hora Mt. Washington. Požár (nazývaný Booth and Bea Butte fire) propukl 19 srpna 2003 po dvou zásazích blesku. Na svém vrcholu spálil 10 000 akrů lesů za den. Požár skončil v září po tom, co přeměnil 90 000 akrů lesa na popel.
37 fotek, 8.9.2017, 68 zobrazení, 63 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Whale creek je potok ústící v údolí do Clackamas River (134 km dlouhá řeka v severním Oregonu). Protéká úzkou hlubokou strží zarostlou pralesem plným mechu a kapradí. Postup po dnu rokle byl velice náročný a pomalý - prodírat se větvemi, přelézat přes desítky padlých stromů a přes kamení. Přeskakovat na úzkých místech potok sem a tam... Zkrátka po dvou a půl hodinách se nám podařilo ujít asi půl kilometru :-D Tam jsme se otočili, že se pomalu vrátíme. Cesta po stráni se zdála být rychlejší, než se opět prodírat dnem rokle. Stráně mají asi 45° a jsou pokryté kapradím a mechem - v tuto roční dobu vyschlé. Další nepříjemnou rostlinkou jsou všudypřítomné mahonie a sem tam i jedovatce. Postup však nejvíc znepříjemňuje fakt, že toto vše roste jako šlupka na kamenné suti. Stráně jsou totiž nahoře zakončené kolmými čedičovými skalami se sloupcovitou odlučností. Tato šlupka podrostu se snadno místy s vámi z kamení utrhla. Jestli je teda snazší škrábat se po stráni, nebo se prodírat dnem rokle, nedokážu říct. Každopádně pro mne toto byl asi nejlepší výlet z celé USA :-) konečně trochu divočiny, kde široko daleko nikoho nepotkáte...

Bohužel kvůli požárům je další plán na den zrušen a přesunut na den jiný. Ač jsme sledovali mapy požárů a uzavřených silnic - toto zaznačené nebylo. Od Portlandu jsme v divočině několik hodin autem, dojedeme k uzavírce silnice, kde je sympatický chlapík. Silnice je uzavřena kvůli druhému stupni evakuace. Do Sweet Home se musíme dostat jinudy - vrátit se nazpět na sever, a jet na západě kolem Salemu na jih. Vodopády tedy půjdeme obdařovat až další den...

Na začátku rokle jsme nalezli krásného ocasatého obojživelníka - mloka. České jméno je taricha zrnitá. Krásné zvířátko. Avšak smrtelně jedovaté. Jako obranu před predátory (hlavně hady) si vyvinulo jedovatou ochranu - jeho tělo je schopné vylučovat tetrodotoxin (TTX) - stejný jed jako ve čtverzubcích rodu Takifugu. Jsou dokumentovány ojedinělé případy, kdy se u lidí, kteří přišli do kontaktu s tarichou, vyvinula bolestivá vyrážka. Nebezpečí však obecně hrozí až po jejím pozření. TTX je velmi potentní jed, který je asi stokrát silnější než kyanid. Působí jako blokátor sodíkové pumpy během depolarizace buňky - v těle pak selhává funkce svalů včetně dýchacích a srdce a nervového systému. Bohužel pro tarichu, hlavní predátor užovka proužkovaná, si na většině území výskytu tohoto mloka již vyvinula rezistenci. Tito hadi jsou jedinými známými živočichy schopnými pozřít TTX a přežít. Při škrábání se do kopce jsem při otáčení se narazil na tohoto predátora - konkrétně na jeden krásně zbarvený poddruh - Thamnophis sirtalis subsp. fitchi. Bohužel k setkání došlo tak, že jsem se opřel o zem ve svahu a všiml jsem si, že několik desítek cm od ruky se něco skrčilo ještě víc, než dosud bylo. Rychle a zároveň opatrně jsem se snažil zaklesnou batoh, vyndat objektiv a foťák a udělat fotku. Bohužel ve výhledu mi vadila větvička víc pokusů jsem ve velmi strmém svahu již neměl. Užovka se schovala mezi kamení. S tímto druhem jsem se před tím setkal dvakrát v okolí Buffala - nominátní poddruh Thamnophis sirtalis subsp. sirtalis (Eastern garter snake, užovka proužkovaná) a později opět s tímto poddruhem u řeky Niagara.
32 fotek, červen 2013 až září 2017, 275 zobrazení, 40 komentářů | krajina, příroda
Následující text byl napsán při zakládání alba v roce 2013:

Tento měsíc jsem měl třikrát štěstí na velice vzácný jev na oblacích - tvořící se vlny způsobené tzv. Kelvin-Helmholtzovou instabilitou v atmosféře, které může dát vzniknout tzv. Kelvin-Helmholzovým oblakům. Poprvé to byla jen jedna K-H turbulence na kumulu, kteoru jsem viděl z okna laborky v Hradci Králové (dvě fotky mobilem). Jev trval jen asi minutu. Druhé setkání mě čekalo tentýž týden v pátek při cestě vlakem z Hradce Králové. Tři krásné vysoké vlny v oblačnosti na obzoru. Bohužel jsem neměl foťák a na mobil byly moc malé a daleko. Ale konečně jsem viděl opravdové K-H oblaky! A zatím poslední dnes večer - viz. foto. Bohužel jsem zastihl poslední chvíle (cca 3min) než se rozpadly. Ale i tak jsou to kráné vlnky, ne? Že by se na mě začaly lepit zajímavá oblaka a brzy budu mít štěstí i na K-H mnohem hezčí a včas je zahlédnu?

13.6.2013 - KH vlna na cumulus humilis
22.6.2013 - opravdové nádherné KH !!!

aktualizace:
4.10.2013 - nevýrazné KH vlny
25.12.2013 - pěkné, ale vzdálené KH focené jen mobilem
11.5.2014 - HK vlny na cirrovité oblačnosti nad cumulonimbus incus
15.12.2014 - pěkné, ale pekelně vzdálené a focené jen mobilem
12.2.2016 - celkem pěkně tvarované, ale nekontrastní vůči pozadí
30.3.2016 - opět nevýrazné, zato rozsáhlé
17.6.2016 - krásný KH oblak
22.6.2016 - KH kudrlinka na cumulus fractus
7.10.2016 - krásný KH altocumulus
14.10.2016 - spíše cárovité KH oblaky
10.9.2017 - nádherné vlny
50 fotek, 6.9.2017, 34 zobrazení, 25 komentářů | cestování, krajina, města, příroda, země
Po Rainieru jsme se vydali směrem k Portlandu. Cestou jsme se zastavili mrknout na krásné Panther Creek Falls. Jde o 40 m vysoký vodopád tekoucí po mechem obrostlé skále v několika stroužkách. Najít začátek stezky k němu nebylo snadné, nakonec se nám to po nějakém tom hledání povedlo. Dále byly v plánu rokle v okolí města Portland ústící svými říčkami do řeky Columbia. Problém byl, že celé údolí Columbia River bylo kousek od Portlandu v plamenech...tedy i všechny plánované nádherné rokle! Změna plánu - navečer jsme se podívali do Portlandských japonských zahrad a se soumrakem ještě zaběhli hned vedle do rozária a další den jsme vzali jako odpočinkový - nakoupit, zajít do prádelny vyprat a užít si jeden den bez šmajdání. Japonské zahrady v Portlandu byly otevřené veřejnosti v roce 1967 (práce na výstavbě a výsadbě začaly 1963). Tato japonská zahrada byla v roce 2013 vyhlášená Journal of Japanese Gardening nejkrásnější v Severní Americe a Nobuo Matsunaga v roce 1988 prohlásil, že jde o nejkrásnější japonskou zahradu mimo Japonsko. Rozárium (International Rose Test Garden) je od japonských zahrad vlastně jen přes silnici. Tato velkolepá sbírka růží obsahuje více než 10 000 růží - od miniatur po velké keře - cca jde o 650 kultivarů. V roce 1915 Jesse A. Currey, president Portland's Rose Society přesvědčil městské představitele k vybudování rozária jako útočiště pro evropské růže, protože se bál, že by svět mohl během první světové války o některé kultivary nadobro přijít. Tento nápad byl schválen v roce 1917 a začátkem roku 1918 byli z Anglie a Irska posílány první exempláře (v tu samou dobu také začal import růží z LA, Washingtonu a východního pobřeží USA). Současná plocha rozária je 4.5 akru(18 000 m2).
12 fotek, 6.9.2017, 34 zobrazení, 10 komentářů | cestování, makro, příroda
Švihlíku Spiranthes romanzoffiana se anglicky říká Irish Lady's-tresses, protože kromě rozšíření po Severí Americe (celý západ, střed a východ bez jižních částí) jej lze vzácně nalézt také na Britských ostrovech (jihozápad Anglie, západ Skotska a v Irsku) - je to tedy příklad druhu s tzv. amfiatlantickou disjunkcí. Je to druh milující vlhká až mokrá stanoviště - bažiny, rašeliniště, vřesoviště, mokré pastviny a louky, tundra, duny a okraje řek a jezer. Nalézt jej můžeme na úrovni moře, ale také až ve výškách téměř 3500 m. Květenství se skládá až ze 40 květů těsně uspořádaných do spirály, podobně jako u našeho švihlíku krutiklasu. Evropské populace se na rozdíl od těch amerických rozmnožují jen vegetativně. V Severní Americe se tento švihlík může křížit s švihlíkem Spiranthes lacera var. lacera za tvorby křížence S. × simpsonii. Opylují jej včely a čmeláci. Samoopylení se švihlík brání důmyslnou strategií - po první návštěvě se díky lepiví tekutině pyl z květu přilepí na opylovače a teprve po odstranění pylu se v květu odhalí blizna. Ta je tak dostupná teprve dalšímu opylovači, který květ navštíví.
40 fotek, 6.9.2017, 55 zobrazení, 55 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
O Mt.Rainieru byl popisek předchozího alba, takže tady se jen ve stručnosti zmíním o zvířatech v tomto albu.

Sysel zlatopruhý (Spermophilus saturatus, Cascade Golden-mantled Ground Squirrel) má areál rozšíření od Britské Kolumbie v Kanadě po Washington v USA - tedy severozápad Severní Ameriky. Je největší z podrodu Callospermophilus - tedy větší než S. madensis a S. lateralis - délka těla je až 28 cm. Tento syslík se rodí jako ektotermní organismus (je tedy z velké části závislý na teplu z okolí) a endotermii si vytváří během růstu. Syslové se na zemi pohybují dvěma způsoby - během (necelá 4 %) a chůzí (téměř 27 % stráveného času) - a jsou schopní nachodit až 5 km za den (1,5 km chůzí a 3,3 km během). K tomu potřebují spálit mnoho energie :-)

Čipmank tmavý (Tamias townsendii - v americké literatuře uváděn jako Neotamias townsendii, Townsend's chipmunk) je zemní veverka s obdobným areálem rozšíření jako již zmíněný sysel - jen si přidává k areálu ještě Oregon. V podmínkách, jako panují na Mt.Rainieru, tento čipmank přezimuje - v jiných částech areálu bez tuhých zim má aktivitu během celého roku. Čipmankové jsou všežravci, takže kromě rostlinné stravy nepohrdne hmyzem, ale ani ptačími vejci. Hlavní letní stravou jsou však bobule - borůvky, libavka a ostružiny (ostružiník nutkajský); na podzim pak jedí především žaludy, borůvky, semena javorů, bodláků, trav, stromů a kořínky rostlin.

Jelenec černoocasý (Odocileus hemionus subsp. columbianus, Black-tailed deer) je blízce příbuzný jelenci běloocasému (viz. alba z Buffala) a jde o poddruh jelence ušatého (Odocoileus hemionus, mule deer). Areál rozšíření je na západ Severní Ameriky od Severní Kalifornie až po pobřeží Britské Kolumbie, kde se setkává s dalším poddruhem, jelencem pobřežním (Odocoileus hemionus sitkensis, Sitka deer). Oba poddruhy žijí především na okrajích lesa, protože lesy samotné postrádají dostatek travin a křovin v podrostu. Na druhou stranu, zcela otevřená krajina zase postrádá místa, kde se mohou schovat. Zajímavostí je, že tento druh je schopen spásat i jedovatec Toxicodendron diversilobum (western poison oak), který je jinak velmi dráždivý a vyvolává po styku nepříjemné alergické vyrážky. U citlivých jedinců dokonce s tvorbou špatně se hojících velkých puchýřů. Jelenec černoocasý je aktivní nejvíce za soumraku a svítání, kdy jsme ho také potkali.
25 fotek, 5.9.2017, 44 zobrazení, 53 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Mt Rainier je nejvyšším stratovulkánem Kaskádového pohoří - zároveň je tedy i jeho nejvyšší horou s nadmořskou výškou 4392 m. Tato sopka patří mezi 16 nejnebezpečnějších na světě díky blízkosti velkoměsta Seattle (87 km) a Tacoma (93 km) a silně ledové pokrývce. V případě výbuchu by došlo (podobně jako u Mt. St. Helens) k tvorbě laharů (sopečný bahnotok) které by pohřbily vše, co by jim stálo v cestě. Ledovce (26) pokrývají 93 km2 a staví tak Mt.Rainier na první místo mezi horami z hlediska zaledněnosti. Mt.Rainier má taky hustou síť ledových jeskyní a v jednom z jeho kráterů je pod ledovcem díky tunelům dostupné nejvýše požené jezero USA (4329 m). Mnoho řek nese stejné jméno, jako ledovce, ze kterých pramení - Carbon, Cowlitz, Mowich, Nisqually a Puyallup. Samotná hora má široký vrchol, na kterém jsou tři vrcholky - Columbia Crest, Point Success (4315 m) a Liberty Cap (4301 m). Na východním svahu se nachází ještě vrchol Little Tahoma Peak (3395 m), který je pravděpodobně erodovaným pozůstatkem původní velikosti vulkánu). Stáří ložisek lávy na Rainieru se odhadují až na 840 000 let. Před 5 000 lety došlo pravděpodobně k tvorbě tzv. Osceolskému laharu a snížení vrcholu z původních přibližných 4900 m na současných 4392 m. Osceolský lahar (jeden z mnoha v minulosti Rainieru) pokryl území dnešního města Tacoma a části Seattelu. Před 530 - 550 lety došlo k tvorbě menšího Elektronového laharu. Současný vrchol po radikálném snížení během Osceolského laharu dotvořily menší erupce vylučující lávu před cca 1 000 let.
13 fotek, 4.9.2017, 44 zobrazení, 34 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
La Push Beach je série tří pláží poblíž komunity La Push a městečka Forks. My navštívili první dvě pláže. First Beach se nachází 23km západně od městečka Forks a jako jediná je dostupná autem. Po celé délce pláže můžeme nalézt mořem vybělené naplavené dřevo. Vyschlé a mnohdy opracované stejně jako oblázky. Second beach je od First oddělená útesy a je přístupná pouze přes pevninu skrze husté lesy. La Push beach asi mnozí budou znát ze ságy Stmívání (Twilight) - já to při plánování nevěděl a dozvěděl jsem se to až později. :-) Každopádně, když projíždíte městečkem Forks, budete narážet na cedule typu "kolik dní bez incidentu s upíry" a podobně...

Jak už fotky napovídají, cílem bylo opět focení západu slunce nad Tichým oceánem. Opět se se západem nahrnula oblačnost a zdálo se, že je to beznadějné. Nakonec i tentokrát slunce trochu vysvitlo a, i když ne tak krásně jako u Ruby Beach, pozlatilo oblaky...
28 fotek, 4.9.2017, 30 zobrazení, 17 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Po cestě od vodopádů na západ slunce na pobřeží Tichého oceánu jsem si udělal zástavku u nenápadné stezky vedoucí do pralesa, u které byla cedulka Antient growth. Mnoho z těchto jedlovců západních a douglasek tisolistých zde rostla ještě před tím, než Kryštof Kolumbus stanul na tomto kontinentě a ještě více stromů zde stálo ve chvíli, kdy byla tato oblast označena za Národní Park. V lese můžeme potkat jak mladé semenáče, tak přes 700 let staré stromy přesně tak, jak napovídá název "Antient growth"... takový pra-prales. Na mnohých místech můžeme nalézt padlé stromy, které slouží jako jesle pro semenáče přesně tak, jak tomu bývalo ve všech lesích před příchodem člověk. Jako by se tu zastavil čas. Poškozené stromy jsou hnízdištěm sov, tlející pařezy a padlé strom jsou útočištěm obojživelníků, plžů a hmyzu. A v té nádherné záplavě vše obrůstajícího mechu můžeme najít růžice kožovitých listů mnohdy protkaných bílými nitkami - nenápadní orchidejka smrkovník. Absolutní většina rostlin je již odkvetlá, ale nakonec jsem nalezl jednoho opozdilce, který odkvétat teprve začal...
29 fotek, 4.9.2017, 47 zobrazení, 49 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Madison falls je krásný vodopád stékající po mechem pokryté skále. Nachází se kousek od silnice a řeky Elwha a je snadno dostupný prakticky komukoli. Výška vodopádu je přes 15 m. Nad tímto vodopádem se údajně nachází další vodopád, který je však zcela nepřístupný.

Řeka Elwha pramení v Olympijských horách a po 72 km vétá do moře (Úžina Juana de Fucy) kousek od Port Angeles. Je to jedna z řek, ve které je možné nalízt všech pět druhů pacifických lososů a čtyři druhy anadromních pstruhů. Mezi lety 1911 a 2014 však blokovaly řeku přehrady a ze stovek tisíců lososů putujících po celé řece do hor klesly stavy jen na několik tisíc v dolním toku. V současné době jsou přehrady odstraněny v rámci $325 milionovému projektu Elwha Ecosystem Restoration Project. I z toho důvodu se nedoporučuje v řece plavat - jsou v ní kusy betonu s trčícími ocelovými dráty. Ryby se třeba jednou do řeky vrátí a v lososových kaskádách, které jsme po cestě viděli, zase budou skákat lososi a pstruzi.

Na začátku stezky vedoucí k Sol Duc Falls jsme potkali krásně barevnou sojku Stellarovu - je to druh vyskytující se na západě a je příbuzná východní sojce chocholaté. Po cestě jsem pak narazil na několik ostnitých keřů endemického druhu oplopanaxu hrozivého (Oplopanax horridus). Roste pouze v chladných vlhkých lesích amerického severozápadu.
25 fotek, 3.9.2017, 68 zobrazení, 59 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Po úžasném deštném pralese měníme prostředí a vydáváme se na pobřeží fotit západ slunce nad Pacifikem z jednoho velmi fotogenického místa. Ruby beach je jedna ze nejkrásnějších pláží severozápadu USA. Skalnaté pobřeží je ošleháváno ledovým větrem a Tichý oceán se s přílivem sápe po pláži. Na Ruby Beach se opět nacházela celá řada přílivových jezírek. Zde jich však bylo o poznání více a mnohem plnější života. Ač se zdálo, že západ slunce nebude kvůli množství mraků nic moc, čekání se vyplatilo. Vrstvy střední a vysoké oblačnosti vytvořily dokonalou odrazovou desku pro rudé paprsky slunce mizejícího za obzorem. Úžasná a jedinečná podívaná...jakoby chtělo toto místo dostát svému jménu.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.