Název

Ochotona princeps (pišťucha pika) - 21.6.2019 (Comet Falls, Mt.Rainier NP, Washington, USA)

Popis

Několik míst, kde bychom mohli ještě potkat pišťuchy, jsem ještě měl vytipovaných. Ale jak se říká - líná huba, holé neštěstí... Poptal jsem se zdejších rangerů na místa, kde by v tuto roční dobu bylo nejjistější potkat pišťuchy. Padla dvě místa - na jednou jsme již byli (Pinnacle peak) a druhé bylo cílem tohoto výletu. A opravdu se to vyplatilo - zároveň se tak tento výlet stal také můj nejoblíbenější z celého cestování po státech v tomto roce. Nejspíše mohu říct, že za celý rok 2019. Cesta k vodopádům nekončí samozřejmě u Comet Falls, ale lze jí pokračovat ještě dále, do Van Trump Parku, což nemělo vzhledem k počasí moc smysl. Škoda. Van Trump Park se nachází na úbočí Mt. Rainieru, kde se nachází Van Trump Glacier, odkud pramení Van Trump Creek. Stoupání je místy velmi strmé - dle hodnocení náročnosti patří mezi "strenuous." Na parkovišti kousek od začátku stezky se nás kdosi ptal, kam vede tato stezka. Ukázal jsem mu kam - pán s paní si všimli, že je tento "trail" označen slovíčkem "strenuous" a říkali, že tam nepůjdou :-) Až tak strašné to není, a to nejsem nijak dobře trénovaný. Cesta k vodopádům více či méně kopíruje Van Trump Creek, které je občas hluboko pod vámi vidět. Procházíte horskými lesy zahalenými do mlhy, která je vlastně oblakem. Ten se všude sráží a vše je obalené rosou. Občas vyjdete z lesa a ocitnete se na cestě procházející starými, značně zarostlými kamennými moři. A právě ta jsou domovem pišťuch, u kterých jsme se zdrželi téměř hodinu. Čekání a trpělivost se vyplatily - pišťuchy se při našem strnulém pozorování jich téměř bez pohnutí otrkaly a pobíhali po kamení mnohem blíže. Stačilo však produší pohyb, a na chvíli si opět držely odstup. Povedlo se mi také natočit pár krátkých videí. Po dostatečně dlouhé pozorovací době jsme se vydali dál. Když jsme došli k vodopádům, nebyli prakticky přes mraky vidět. Stačilo ale počkat a na pár minut se oblačnosti mírně zvedla a vodopády odhalila. Objevil se tak krásný výhled na vysoké vodopády. Při pohledu na stometrový pád vody se vám tají dech...

Ochotona princeps (American pika, pišťucha pika):

Pišťucha pika patří mezi zajícovité - není tedy hlodavec, jak se na první pohled zdá. Při jejím objevu v roce 1828 byly také pojmenovány jako Lepus princeps (little chief hare), tedy zajíc. Tento savec obývá hory západní poloviny Severní Ameriky - od Britské Kolumbie na severu, po Kalifornii a Nové Mexiko na jihu až po Montana, Wyoming a Colorado na východě. Na světě známe zhruba 30 současně žijících druhů pišťuch - na severoamerickém kontinentu nalezneme dva druhy: tento druh, pišťuchu piku a pišťuchu obojkovou dále na severu (Aljaška, sever Britské Kolumbie, Yukon a západní část Severních teritorií). Pišťuchy piky mají malé oválné tělo dlouhé 16 až 21 cm, které váží až 170 g - velikostí patří mezi průměrně velké pišťuchy. Mezi zajícovitými má však relativně krátké zadní nohy - opak však platí pro jejich ocásek. Zbarvení e pohybuje od šedé až po skořicovou. Zimní háv je světlejší a delší. Tyto drobné roztomilé savce nalezneme na suťovištích a kamenných mořích v alpinských oblastech - obývají pouze chladná a vlhká místa vysokých hor nebo podél horských říček. Nesnesou vyšší teploty. Zatímco daleko na severu je možné nalézt pišťuchy téměř na úrovni moře, dále směrem na jih se výjimečně vyskytují pod 2 500 m. Zajímavou výjimkou je např. populace poblíž Portlandu v Oregonu. Pišťuchy v zimě nehibernují - přes léto aktivně sbírají rostliny a suší je na kamenech na slunci. Z usušených rostlin pak dělají kupky sena na zimu. Piky zvládají ohodnotit rostlinné druhy dle výživové hodnoty a kupky sena tvoří především z druhů s velkým obsahem živin. Piky navíc vytvářejí dva druhy "bobků" - suché a tvrdé a pak měkké a vlhké a energeticky hodnotnější než nasušené rostliny - stejně jako u králíků zde hovoříme o cékotrofii. Tyto cékotrofy může jíst přímo, nebo si je skladovat na později, podobně jako rostliny.

Díky nesnášenlivosti vyšších teplot se staly pišťuchy indikátory globálního oteplování - jedním z nejlepších prvních systémů varování. Zvýšení teploty se považuje za jeden z důvodů, proč se americké pišťuchy stěhují do vyšších nadmořských výšek. Pišťuchy totiž umírají do šesti hodin, pokud nedokáží nalézt úkryt a jsou vystaveny teplotám přesahujícím 25,5 °C. V teplejších prostředích se během poledne stávají neaktivními a schovávají se do stínu pod balvany. Díky adaptacím chování jsou dokonce známy populace v Crater of the Moon (Idaho) a Lava Beds National Monument (Kalifornie), kde teploty přesahují až 38 °C. S podobně adaptovanou populací jsme se setkali v Oregonu u Portlandu (neviděli jsme však pišťuchy) - ty zde nejedí rostliny s vyšší výživovou hodnotou, ale nevýživné mechy - v těle jim tak nevzniká tolik tepla a nepřehřívají se. V Severní Americe však pišťuchy narážejí na problém v podobě nemožnosti migrace - populace se nacházejí v oddělených oblastech, "ostrovech" na mnoha různých pohořích.

Nastavení