Název

Marmota olympus (svišť olympský) a opět jelenec - 15.6.2019 (Hurricane Ridge, Olympic NP, WA, USA)

Popis

Čtvrté album v pořadí z tohoto úžasného a bohatého místa v divočině. Jde o pokračování cesty - resp. vracení se od místa, kde jsme to otočili nazpět. Cestou jsme potkal několik poletujících okáčů a hnědásků - okáče se mi nakonec podařilo vyfotit. Hnědáska bohužel ne - látali velmi rychle, občas je unášel vítr a byli velmi, velmi plaší - slunce navíc svítilo velmi jasně z bezmračné oblohy a nedalo se k nim dobře přistoupit, aniž bych je nevyplašil už z dálky. Navíc jsem nechtěl vstupovat mimo stezku - zdejší ekosystém je velmi křehký a náchylný na sešlap. Rostliny to tu na klouzavém suťovišti nemají lehké. Na zákaz vstupu vás ostatně ve všech národních parcích v horách zde upozorňují cedule. Důvod je právě obnova narušených a nenarušování dalších takovýchto horských luk a kamenných moří. Na jaře se k tomu přidává doporučení chodit pouze po sněhu a ledu v místech, kde v něm stezka mizí, aby se pod těžkopádnými kroky návštěvníků neničily křehké rašící rostliny.

Ke konci stezky jsme potkali opět několik jelenců a konečně jsem si mohl vyfotit další druh sviště - místní endemický svišť olympský. Z roku 2017 mám z Yosemitského NP sviště žlutobřichého a z Mt. Ranieru sviště brýlového, kterého jsem ještě lépe fotil později v letošním roce opět na Mt. Rainieru. Ještě, než jsme však sviště spatřili, jsem slyšel podivné pískání jakéhosi ptáka. Po náročném pátrání jsem spatřil pobíhat jakousi kropenatou kouli mezi nízkým porostem a kamením - opravdu dokonalé maskování. O chvíli později jsem si všiml, že tam pobíhají další dva jinak vypadající ptáci. Ukázalo se, že jde o rodiče namáhavě krmící věčně hladové a oběda se dožadujícího mláděte skřivana ouškatého.

Po návratu k autu jsem si ještě zaběhl na kandíky - žluté byly v plném květu a místa, kde už sluníčko pár dní svítí, byly v plném květu i ty bílé, později kvetoucí.

Cestou k návštěvnickému centru jsme po velmi prašné cestě potkali pár výletníků, kterým jsem vybranou cestu nezáviděl. Suchý prach na cestě byl velmi jemný, jemnější než hladká mouka (spolu s kamením byla jízda po něm velmi klouzavá) a za auty se vždy hnal oblak, který vítr sfoukával z kopců dolů. Oni výletníci již z dálky nasazovali připravované šátky přes obličej... Tak jsme jim alespoň zpomalili na nejnižší možnou rychlost, kterou auto do prudkého kopce zvládlo. Vypadali vděční...

Nastavení