Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


 
Naleznete zde alba s převážně přírodně zaměřenou tematikou - od fluorescenčních mikrofotografií přes to co běhá, lozí, plove nebo létá kolem nás dále přes atmosferické jevy (optické a meterologické) až po věci mimo naši matičku Zemi a dokonce i mimo naši Sluneční soustavu... Většina fotografií v albu jsou fotky dokumentačního charakteru bez nějakého většího estetického smyslu. Těch "lepších" je tam určitě méně a na nich jsou většinou až ty pravé důvody, proč jsem na daném místě fotil :-)
Snímky jsou zatím z následujících států:
ČR & SR, Německo, Kanada (2013), Turecko (2014), Velká Británie (2015 - Skotsko), Itálie (2015 a 2016 - Dolomity ), Čína (2016) a USA (2017 východ - NY, PA, OH, KY, TN, GA, SC, NC, VA, WV; 2017 západ[/b] - CA, OR, WA, NV, UT a AZ).

U většiny alb z přírody s různými exempláři fauny a flóry uvádím u druhů stupeň jejich ohrožení dle červených seznamů ČR, popřípadě jejich zařazení do soustavy NATURA 2000 či legislativní ochranu zákonem 114/1992 Sb. apod. Např. kriticky ohrožené druhy mohou tedy být značeny následovně: KO, C1, CR, §1 a tak dále...

Většina alb má lokalizaci (pokud je na internetu snadno dohledatelné bez větší námahy) - pouze výjimečně tomu tak není. Důvod je prostý - většinou jde o velevzácný fotografovaný objekt a místo, kde byl focený není moc známé popř. jen těžko dohledatelné. Z důvodu vzácnosti a ohroženosti pak takové místo raději nekonkretizuji. Děkuji za pochopení. Na druhou stranu, pokud jsem jej nalezl já, pak se to podaří i dalším...
Pro focení přírody je potřeba něco obětovat - neobětovávejme ale ji samotnou a neničme vše ostatní kolem našeho fotografovaného objektu! Místo toho udělejme něco pro přírodu my sami...

Uvítám jakoukoli determinaci, která chybí, popř. i opravy mých determinací :)

Proměňte svá alba ve fotoknihu

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.



reklama

1 fotka, 19.2.2018, 85 zobrazení, 13 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Zítra v klubu AC (přestěhovaný od nového roku) se bude konat promítání výběru fotek z půl roku v USA - vstup je pro kohokoli, kdo bude chtít dojít a podívat se...
13 fotek, 1.1.2018, 190 zobrazení, 92 komentářů | cestování, krajina, příroda
Taková malá ochutnávka toho, co přijde, až se dostanu k fotkám ze srpna a září 2017 :-) Fotky, které jsem na rychlo vybral z té hromady karet a externího disku, a použil pro tvorbu kalendáře pro rodinu a kamarády.

On už je sice leden 2018, ale se zpracovanými alby jsem teprve v květnu 2017...tak ať víte, na co se těšit za pár týdnů...spíš za nějaký ten měsíc.
25 fotek, 3.9.2017, 42 zobrazení, 35 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Po úžasném deštném pralese měníme prostředí a vydáváme se na pobřeží fotit západ slunce nad Pacifikem z jednoho velmi fotogenického místa. Ruby beach je jedna ze nejkrásnějších pláží severozápadu USA. Skalnaté pobřeží je ošleháváno ledovým větrem a Tichý oceán se s přílivem sápe po pláži. Na Ruby Beach se opět nacházela celá řada přílivových jezírek. Zde jich však bylo o poznání více a mnohem plnější života. Ač se zdálo, že západ slunce nebude kvůli množství mraků nic moc, čekání se vyplatilo. Vrstvy střední a vysoké oblačnosti vytvořily dokonalou odrazovou desku pro rudé paprsky slunce mizejícího za obzorem. Úžasná a jedinečná podívaná...jakoby chtělo toto místo dostát svému jménu.
23 fotek, 3.9.2017, 39 zobrazení, 30 komentářů | cestování, krajina, příroda
Hoh Rainforest je jeden z největších zástupců deštného pralesa mírného pásu na území USA. Nachází se u řeky Hoh na Olympijském poloostrově, kde je součástí Olympijského národního parku v nadmořských výškách 120 až 760 m. Údolí řeky Hoh bylo vytvořeno ledovci před tisíci lety a většina lesů zde byla v minulém století vytěžena. Dnes zůstala jen některá místa s původními pralesy. Nejbližším velkým městem je Seattle, kde jsou roční srážky cca 900 mm, naproti tomu, v Hoh pralese jich za rok spadne cca 4300 mm! Neustále přítomné mlhy k dešti přidávají ekvivalent dalších 762 mm... Takže je tu mokro, a díky tomu zde mohly vzniknout jedny z nejbujnějších deštných lesů na světě. To je dáno i faktem, že tyto pralesy leží na západních svazích Olympijských hor, o které se vyprší většina bouří přicházejících z Tichomoří. Nejčastějšími stromy zde jsou smrk sitka a jedlovec západní. Nádherně mechem obrostlé jsou však také javory velkolisté... Většina fotek tu je manuálně skládána z několika expozicí - fotit v tmavém lese často proti prosvítající obloze se jinak nedá :-)
47 fotek, 2.9.2017, 53 zobrazení, 72 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Stratovulkán horu St.Helens (často nesprávně nazývaná Hora Sv.Heleny) zná asi každý. Pojmenované není po svaté Heleně, nýbrž po britské diplomatovi Alleyne Fitzherberta, 1st Baron St. Helens - přítel objevitele hory George Vancouvera, který mj. pojmenoval i další stratovulkány v okolí - Mt.Adams a Mr.Rainier. Hora má i jiná jména - v řeči kmene Cowlitz je to Lawetlat'la a Loowit pro indiány Klickitat. Hota St.Helens se nachází na jihu státu Washington a jde o aktivní stratovulkán (také tzv. navrstvená sopka). Pro stratovulkány je typický kuželovitý tvar vzniklý periodickým ukládáním lávy a pyroklastických hornin vzniklých střídáním výlevné a explozivní fáze sopečné činnosti. Mt.St.Helens se nachází v Kaskádovém pohoří a je součástí 160 aktivních sopek patřících do tzv. Pacifického kruhu ohně resp. jeho části Kaskádový vulkanický oblouk. Vznik tohoto pásu vulkánu je následkem styku dvou hlavních tektonických desek - Pacifické a Severoamerické, mezi kterými se zde nachází ještě nestabilní deska Juan de Fuca. Hlavní kužel vulkánu St.Helens byl zničen při výbuchu Pliniovského typu 18. května 1980. Tento typ exploze je nejničivějším typem sopečné erupce pojmenovaná Pliniusem mladším při erupci Vesuvu v roce 79. Pro Pliniovský typ erupce je charakteristický sloup kouře sahající do horních vrstev atmosféry (až do stratosféry), obrovským množstvím materiálu vyvrženého explozí (objem je větší než kapacita kráteru a dochází k jeho ničení a tvorbě kaldery) a občasným výskytem pyroklastických proudů.

Erupce Mt.St.Helens 18. května 1980 zničila 400 výškových metrů sopky - magma se hromadilo pod severním svahem sopky až do chvíle, kdy došlo k sesuvu celé této části vulkánu. V tu chvíli přestal působit litostatický tlak na nahromaděné plyny a ty vytvořily explozivní erupci trhající magma a okolní horniny za následné tvorby kaldery podkovovitého tvaru. Vzhledem k tomu, že k erupci došlo na jaře došlo k tání obrovského množství ledu a sněhu pokrývajícího horu. Vzniklé bahno se sutí se hnalo krajinou rychlostí 75m/s a dosáhlo vzdálenosti 25km. Údolí kolem hory se díky tomu zvedlo o téměř 200 m. Rozpad sopky měl za následek tvorbu pyroklastických proudů (přehřáté plyny a popel o teplotě 700°C (obecně 100-1000°C) ženoucí se ze svahu sopky rychlostí 150-700 km/h. Pyroklastické proudy jsou jedním z nejničivějších projevů sopečné činnosti - byly jím např. pohřbeny Pompeje. Laviny sopečného materiálu, proudy bahna, spady a pyroklastické proudy zničily přibližně 600 km2 lesů. Erupci nepřežilo 57 lidí, jedněmi z nich byli vulkanolog David A. Johnston (po něm je pojmenovaná observatoř u St.Helens), prof. Antonín Svoboda a fotograf Reid T. Blackburn. Ekologická katastrofa tohoto rozsahu však přinesla důležité poznatky o obnově ekosystému po něm. Většina míst je veřejnosti nepřístupná - jen na některá místa se dá dostat po turistických trasách - Loowit Trail obkružující horu v nadmořské výšce 1200-1500 m.
33 fotek, 1.9.2017, 51 zobrazení, 89 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Procestovaný den jsme uzavřeli západem slunce u Hug Point. Bylo tu plno lidí, svatba, racci a několik pěkných přílivových jezírek kypících mořským životem i za odlivu. Během focení nás postupně vyháněl příliv - i tak jsme si ale mohli užít náhled na pobřežní život ve studených vodách Tichého oceánu.
35 fotek, 1.9.2017, 38 zobrazení, 22 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Darlingtonie kalifornská je masožravá rostlina vyskytující se pouze na pásu západního pobřeží Spojených států - resp- v západní části Oregonu a severozápadní části Kalifornie. Je to jediný zástupce rodu Darlingtonia. Růst jí můžeme vzácně nalézt na prameništích, rašeliništích a podél potoků a jezírek. Většinou roste na svazích s ledovou vodou protékající těsně pod povrchem, stejně jako na skalách, po kterých stéká voda. Podobně jako pasti láčkovek, špirlic a heliamfor, tyto nemají žádné pohyblivé části a fungují tedy zcela pasivně. Darlingotnie má však v kapse ještě jeden trik, jak udržet kořist uvnitř - okénka. Pokud se kořist vyškrábe nazpět ke vstupu do pasti, bude se nacházet v části s průsvitnými okénky, odkud se bude snažit utéct. Otvor pro útěk je však těžko k nalezení a nenachází se zde. Na druhou stranu, cesta dolů je snadno objevitelé a, bohužel pro kořist, kluzká se spoustou zpětně mířících chlupů. V láčce se nenachází trávící tekutina obsahující enzymy, ale rostlina spoléhá na komenzální bakterie.
Navštívené místo však nebyl ani svah ani skála a určitě ne potok. Byla to mokrá rovinatá bažina obklopená mokrým borovým lesem s hustou vegetací. Daringtonie se vyhřívají na sluníčku a lidé se toto místo snaží udržet tím, že redukují nálety a brání tak okolnímu lesíku toto místo zarůst a zničit. Jako bonus na místě poletoval nádherný bělásek Neophasia menapia.
37 fotek, 31.8.2017, 30 zobrazení, 36 komentářů | cestování, krajina, příroda, zvířata
Opouštíme Lady Bird Johnson Grove a vydáváme se na sever. Po cestě potkáváme na louce stádo jelenú - přesněji wapiti západní. Později se nám naskýtá pohled na slunce odrážející se v oceánu utvářející tak neopakovatelnou barevnou scenérii. Cílem cesty je kromě Crescent City, kde budeme pak přespávat, především další prales sekvojí. Procházíme po The Boy Scout Tree Trail až do setmění.

Podrobnější popis národních a státních parků Redwoods a sekvojí jako takových je v předchozím albu :-)
49 fotek, 31.8.2017, 44 zobrazení, 56 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Na pořadu dne na konci měsíce byla návštěva pralesů tvořených nejvyššími stromy na světě - sekvojemi vždyzelenými, Sequoia sempervirens (anglicky nazývanými Coastal Redwood nebo California Redwood), což je stálezelený jehličnatý strom dosahující výšky až 116 m a stáří až 2200 let. Podobně jako u sekvojovce obrovského či metasekvoje čínské jde o jediného zástupce rodu. Jejich příbuzní rostli především v pravěku. Současným nejvyšším stromem je Hyperion s výškou 115.92 metru a byl objeven v roce 2006 v odlehlé části Redwood National and State Parks v Kalifornii. Jeho věk je odhadován na 600-800 let. Předpokládá se, že poškození vytvořené datly na horní partii zabránilo stromu být ještě vyšší. Průměr kmene sekvojí může přesáhnout 6,5 m. Borka je obdobně jako u sekvojovců tlustá (až 120 cm) a odolná požárům - barva je od šedohnědé až po červenohnědou. Červenooranžová barva kmenů na některých mých fotkách je však dána především barvou slunečních paprsků svítících občas skrze dým z požárů, které v tu dobu panovaly po celém západním pobřeží od jihu Kalifornie, přes Oregon až na sever státu Washington. Jehlice jsou pouze maximálně 2 cm dlouhé a malé jsou i šištice - až 3 cm.

Sekvoje vždyzelená se vyskytuje pouzde na západním pobřeží USA - státy Kalifornie a Oregon. Nenalezneme ji tedy pouze v námi navštíveném parku, ale např. také ve známých místech jako je Humboldt Redwoods State Park, Muir Woods National Monument, Big Basin Redwoods State Park, Montgomery Woods State Natural Reserve či Oregon Redwoods. Bohužel, kdysy nekonečné pralesy sekvojí byly těžařským průmyslem od poloviny 19. stolení zredukovány pouze na zlomek původní rozlohy - méně než 4 procenta přetrvala dodnes! Díky vodě, větru a požárům však tyto pralesy přetrvávají a budou snad přetrvávat další milénia. Naše lesy jsou staré jen desítky a výjimečně stovky let - zde koloběh života běží stovky až tisíce let bez zásahu člověka. Je až neuvěřitelné, že obdobně jako sekvojovce i někteří zdejší velikáni zde rostly už v době, kdy Aztékové a Mayové vládli stření a jižní Americe a kdy Marco Polo cestoval Asií. Někteří prastaří exempláři pamatují zánik Římské říše a počátky středověku v Evropě. Kromě prastarých sekvojí zde ale můžete najít mnohem více života - schovaného v nižších patrech lesa. Na jaře tu rozkvétají květy a nad hlavami vám kvetou pěnišníky. Vlhký vzduch od Tichého oceánu přináší životodárnou vláhu a dovoluje vzniku pralesů mírného pásu (na ty se ještě podíváme pořádně o pár dní později). Občasné požáry zde však hrají důležitou roli. Čistí podrost a dovolují klíčit a růst mladým semenáčkům. Tlustá kůra sekvojovců obsahuje mnoho nehořlavých tříslovin a navíc obsahuje velmi málo vznětlivých pryskyřic - dokonalá ochrana. Někdy však plamen opakovaně vyhlodá proužek skrze prasklinu v kůře, a hniloba pak začne užírat tvrdé dřevo uvnitř. Vykotlané stromy však i nadále po desetiletí a možná i déle stojí desítky metrů nad zem, protože živá vrstva pod kůrou zůstane nedotknutá. Na jednom akru půdy zde může stát 8 až 10 velikánů. V jejich stínu pak rostou další rostliny - kompetice je tu obrovská. Nové sekvoje mohou vyrůst pouze pokud některý z obrů spadne na zem a vytvéří tak díru kterou pronikne na zem sluneční světlo...
26 fotek, 30.8.2017, 51 zobrazení, 38 komentářů | cestování, krajina, města, příroda
Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi nejznámější most, který je v provozu od roku 1937. Nezastavit se u něho po cestě dále po pobřeží, zvláště, když naše cesta vede přes něj, by asi byla chyba. Je dlouhý 2,7 km a do poloviny šedesátých let šlo o nejdelší visutý most na světě. Vzdálenost mezi pilíři je téměř 1,3 km. Obě nosná lana mají průměr 92 cm, každý pilíř nese 95 kt váhy a výška věží je 227,4 m nad mořem.
46 fotek, 30.8.2017, 108 zobrazení, 91 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Four Mile Beach se nachází ve Wilder Ranch State Park a je její nejdostupnější, volně přístupnou a zároveň jednou z největších pláží. Název je odvozen od faktu, že se k parkovišti u pláže jede 4 míle od západní Santa Cruz. Kromě Four mile beach se pláži také říká Baldwin Creek Beach podle toho, že byla vytvořena u ústí říčky Baldwin Creek. Na samotné pláži můžeme při odlivu nalézt odkryté ploché skály, které hostí na svém povrchu tzv. přílivová jezírka (tidal pools), nádherná místa plná mořského života - mnohdy se v nich dají nalézt rybky, sasanky, slávky, plži, krabi a hvězdice. V dalších albech nahlédneme i do dalších.
9 fotek, 29.8.2017, 39 zobrazení, 24 komentářů | cestování, příroda, zvířata
Jak už jsem zmínil v minulém albu o Alamerer falls, toto album bude jeho doplnění a obsahuje jen pár fotek lišky šedé (Urocyon cinereoargenteus, grey fox). Latinské jméno Urocyon cinereoargenteus krásně vystihuje vzhled této lišky - "Urocyon" je v překladu z řečtiny "ocasatý pes" a "cinereoargenteus" znamená "popelavě stříbrná".

Liška šedá je běžným druhem Severní a Střední Ameriky. Spolu s druhem Urocyon littoralis (Channel Island fox, liška ostrovní) jsou jedinými zástupci rodu Urocoyon. Lišky tohoto rodu spolu s psíkem mývalovitým jsou jediné psovité šelmy schopné lézt po stromech a údajně je schopná velmi rychle vyšplhat do výšky až 18 m, kam se může schovat, nebo chodit mlsat plody. Je tedy typickým příkladem všežravce. Tyto dva druhy lišek jsou navíc zástupcem jednoho z nejstarších rodů psovitých šelem. Existují dohady třetím zástupci rodu Urocoyon - tzv. Cozumelská liška, jde o vědecky nepopsaný, pravděpodobně vyhynulý, nebo kriticky ohrožený druh. Liška šedá bývala kdysi nejběžnější liškou Spojených států. Lov, rozmach lidské populace a odlesňování vedly k většímu rozmachu lišky obecné (Vulpes vulpes, red fox). Je dlouhá přes metr, přičemž ocas měří téměř pul metru. Dospělé lišky váži něco mezi 3,5 a 6 kg - výjimečně až 9 kg. Kromě celkového vzhledu, srsti, hlavy se tato liška od ostatních lišek a fenků liší i zorničkami, které jsou oválně, ne štěrbinovité. U lišky šedé se předpokládá monogamie - fena pak mívá 1 až 7 liščat. Doupě si vybudovává nejčastěji v dutinách stromů - mnohdy vysoko nad zemí.

Typicky jsou aktivní v noci nebo za soumraku, což byl i tento příklad, kdy jsme tuto rodinku potkali kousek od parkoviště během soumraku. Únikovou vzdálenost měly celkem krátkou - něco kolem 5-10 m, takže se nechaly chvíli fotit a zvědavě si nás prohlíželi. Pravděpodobně jsou zvyklé na množství lidí v této oblasti a očekávaly, že nám upadne nějaké odpadek nebo jim dáme něco na zub.
65 fotek, 29.8.2017, 63 zobrazení, 76 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Vodopády Alamere Falls se nacházejí v oblasti Point Reyes National Seashore na pobřeží Kalifornie poblíž San Francisca. Ač je horký pozdně letní den, voda rozhodně není na koupání. Tichý oceán je tu opravdu ledový. Alamere falls je relativně vzácný příklad vodopádu padajícího přímo do moře. Anglicky jsou označovány jako "tidalfall", tedy v překladu přílivové vodopády. Výška vodopádu se udává cca 12 m. K těmto vodopádům vede stezka na útesech nad oceánem s občasnými vyhlídkami jak na moře, tak na malá jezera poblíž vodopádů. Délka stezky je od parkoviště 4,1 míle, tedy cca 6,6 km. Krajina je zde vyprahlá a suchá - zelení se chlubí jen stromy, křoví a několik málo rostlin. Zbytek je od sluníčka vybledlý a uschlý. Některé rostliny jsou nenápadné a splývají s okolní suchou vegetací jako orchidej Piperia elegans, na druhou stranu zde naleznete některé nádherně kvetoucí rostliny svítící do dáli, jako např. veliké květy rostliny příbuzné našim mákům - sluncovka kalifornská, Eschscholzia californica. Po návratu od vodopádů po dalších 6,6 km za námi nám byla rodinka lišek šedých - ty jsem se rozhodl nechat do samostatného alba...
48 fotek, 28.8.2017, 73 zobrazení, 63 komentářů | cestování, makro, příroda, zvířata
Po Tuolumne meadows jsme popojeli kousíček autem, které jsme nechali poblíž začátku trailu vedoucího do hor, najedli se a všechno jídlo a aromatické věci (mýdla, šampony apod.) vyndali z auta a nechali zamčené v bezpečnostní schránce proti medvědům. Není ojedinělé, že vám medvědi odstrojí plechy z auta, ve snaze se dostat dovnitř za tím, co cítí. Výstup na místo s výhledem na Upper Cathedral Lake, přes které jsem chtěl fotit západ slunce s Cathedral peakem trval asi 3,5 hodiny víceméně stále do kopce. Cesta nazpět po západu slunce po tmě trvala už jen 2 až 2,5 hodiny. Po cestě jsme z horských lesů postupně vyšli ze subalpínského stupně téměř na hranici ke stupni alpínském. Zde dokáží přežít jen ty nejodolnější stromy jako jsou některé borovice a jedlovec. Idea byla fotit vrcholek Cathedral Peak s jeho odrazem v jezeře Upper Cathedral Lake odkudsi ze skal. Skály jsem našel, ale své vytipované místo už jsem nestihl dojít. Skály sbíhají směrem k jezeru v pásech, mezi kterými jsou velmi hluboké a široké průrvy. Je potřeba seběhnout blíže k jezeru, aby byl hezký výhled. Pokud se výhled nelíbí, je potřeba vyběhnout zase po skalnatém svahu výše až k místům, kde jsou průrvy překročitelné jít dál a poté opět seběhnout směrem k jezeru :-) Nakonec jsem se s výhledem spokojil a kochal se. Nejdříve to vypadalo, že přes oblaky světlo neprojde, za chvíli však slunce začalo prosvítat skrze slabší vrstvy... Oblak popele propůjčoval zapadajícímu slunci ještě oranžovější barvu. Nádhera... Takhle nějak jsem si přál, aby to vyšlo.
36 fotek, 28.8.2017, 38 zobrazení, 47 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Yosemitský národní park skýtá mnohá nádherná zákoutí a ani týden by nestačil na to, projít si alespoň ta nejznámější a důkladně se kochat. My tu strávili zbytek dne po ranním svítání u jezera Mono. Čas před západem slunce jsme zkrátili procházkou po Tuolumne meadows - nádherná alpínská louka, která již bohužel spíše dokvétala na konci léta. Příjemným překvapením bylo krásné setkání se svištěm žlutobřichým, který vcelku dlouho pózoval a navíc jsem měl štěstí, že zrovna zalezlo sluníčko za mrak :-) Většinu hlavních atrakcí jsme vynechali a ty bych rád navštívil někdy později, až bude více času - třeba ten týden :-) nenaleznete tedy ani zde ani v následujícím albu klasické pohledy na El Capitan, Half Dome ani nejvyšší severoamerický vodopád Yosemite Falls (739 m). Místo toho zde budou místa méně známá - Tuolumne meadows v tomto albu a Cathedral Peak v následujícím. Na Tulomne meadows se nachází velké návštěvnické centrum, kde se seznámíte s místní přírodou, doplníte lahve s vodou a odkud můžete vyrazit jak na alpínské louky, tak na celou řadu kratších i velmi dlouhých cest. Tuolumne meadows se nacházejí v nadmořské výšce 2627 m těsně pod začátkem alpínského stupně, kterou protká řeka Tuolumne, od které je odvozen i název místní části Yosemitu. Louky jsou zde napájeny především srážkovou vodou (hlavně sníh), která sem přitéká nejemn řekou Tuolumne ale i říčkami/potoky Budd Creek, Delaney Creek, a Unicorn Creek.
50 fotek, 28.8.2017, 132 zobrazení, 176 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Jezero Mono má současně rozlohu něco přes 2000 km2 a maximální hloubku asi 48 m (průměrná je pak 17 m). Hladina jezera je položená v nadmořské výšce asi 1944 m. Proč píšu asi? Protože hladina jezera se mění - kdysi jezero dosahovalo mnohem dále (hladina byla vyšší, tudíž i plocha a hloubka). Díky poklesu hladiny dnes můžeme obdivovat nádherné vápencové věžovité útvary, které byly jinak dříve pod vodou (na druhou stranu po odtoku vody přestaly útvary růst a začaly erodovat vlivem podnebí, vegetace a návštěvnosti). Salinita se také s časem měnila - v roce 1941 dosahovala cca 50g solí/l v osmdesátých letech ale téměř 100 g/l. Před patnácti lety byla naměřena hodnota 78 g/l a očekává se, že během 20 let klesne na cca 69 g/l, jak se voda do jezera postupně doplní. S tím však také pod hladinou opět zmizí ony nádherné sloupy. Pokles hladiny o cca 12 m v minulém století byl způsoben odvodem vody z přítoků Mono basin (především stavba akvaduktu v roce 1941), kdy odpar začal převyšovat přítok vody. Dnes je snaha vodu navrátit nazpět, čímž časem dojde k obnově původní hladiny a rozlohy jezera. Důsledkem toho však bude zatopení již zmiňovaných sloupů. A jak tyto ikonické sloupcovité útvary vznikly? Vyvěrající čerstvá voda s vysokým obsahem vápníku se míchala s vodou v jezeře bohatou na uhličitany a prostou chemickou reakcí tak vznikaly uhličitany vápenaté - vápenec. Postupem dlouhé doby (stáří věží se odhaduje na 200 až 900 let v mnou navštívené oblasti - jinde se však vyskytují pozůstatky tufů starých cca 13 000 let) se tak kolem těchto podvodních pramenů zformovaly tzv. podvodní tufy. Jezero patří mezi nejstarší v Severní Americe - jeho stáří se odhaduje na 700 000 let. Je položené v Mono Basin ve stínu Sierra Nevady a okolních sopek odkud se do jezera po celou dobu jeho existence smývaly soly a minerály. Největšího růstu jezera došlo na konci poslední doby ledové. V té době mělo jezero údajně rozlohu neuvěřitelných téměř 900 000 km2.

Voda je v jezeře 2,5 krát slanější než voda mořská a 100 krát zásaditější. Nechutná tedy slaně, ale spíše hořce. V tomto mixu dokáží přežít trvale jen tři organismy, endemický druh žábronožky, mouchy vyskytující se na slaných jezerech a řasy. Místní indiáni dokonce kukly zdejších mušek sbíraly a přidávali je jako ochucovadlo do jídel - odtud se nese i původní indiánský název "Mono" jezera je označení pro tyto mouchy a jezero tedy v překladu znamená vlastně "Muší jezero". A opravdu - na okrajích vody u břehu jsem měl možnost vidět černá hejna much plujících na hladině. Jedinci patří pravděpodobně druhu Ephydra hians a tráví většinu života pod vodou jako larvy a kukla, ale i dospělci se umí potápět aby se krmili na řasách a kladly vajíčka. Vzduch si s sebou nesou podobně jako jiný hmyz zachycený jako vrstvička mezi chlupy na těle. Endemický druh žábronožky Artemia monica nežije nikde jinde než v jezeře Mono a živí se stejně jako muší larvy řasami rostoucími v jezeře. Jedinci, které jsem fotil nepřežijí zimu, a tak se další generace rodí z přezimujících vajíček hned, jak přijde na jaře oteplení. Dospělci jsou navíc důležitou potravou pro místní ptáky.
82 fotek, 27.8.2017, 101 zobrazení, 128 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
První zastávkou na západním pobřeží byl Národní park Sequoia na svazích jižní Sierra Nevady, který byl po Yellowstonu druhým založeným NP v USA (1890) s rozlohou 1 635 km2. Hlavní atrakcí zdejšího NP jsou lesy sekvojovců obrovských, včetně stromu Generál Sherman (což je vůbec nejmohutnější nejen strom světa, ale živý organismus vůbec), kterého nalezneme v Giant Forest. Tam nelezeme pět z deseti nejmohutnějších stromů na světě (objem dřeva). Parky Sequoia & Kings Canyon National Parks nám ukazují krajinu jižní Sierra Nevady před příchodem evropských osadníků.

Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum; anglicky Giant Sequoia) je nejmohutnější druh stromu na Zemi a zároveň jediný zástupce rodu - ostatní druhy existovali na Zemi především v období křídy, druhohor. Sekvojovce byly objeveny až v roce 1841. Jeho vzácnost byla naštěstí velmi brzy důvodem ochrany, a tak byl tento druh ušetřen těžbě dřeva. Velmi zajímavá je příjemně měkká borka dosahující mocnosti až půl metru. Kůra sekvojovců má velký význam - obsahuje mnoho třísloviny (ty také dodávají příjemnou rezavě hnědou barvu), které chrání před požárem. Sekvojovec obrovský se vyskytuje jen na jihu pohoří Sierra Nevada v nadmořských výškách mezi 1500 a 2500 m. n. m. Své prvenství tento druh nedrží ani ve výšce (tu mají sekvoje vždyzelené, na které se podíváme později) ani ve věku (tu zase drží borovice osinatá resp. smrk ztepilý - viz. jedinec Old Tjikko), ale ve své mohutnosti - objem a váha dřeva, kterou jednotlivé stromy mají. Vět obrovských jedinců i tak dosahuje 2000-3000 let a jejich výška je do 100 m. Nejstarší stromy však nebývají mezi těmi nejvyššími, protože jim z neznámých důvodů často odumírají vrcholky (neschopnost čerpat vodu? zásah bleskem?). Pokud by jim špičky zůstaly, určitě by byly nejen nejmohutnější, ale také nejvyšší na světě. Díky tomu přenechali toto prvenství sekvoji vždyzelené na druhé straně Kalifornie a na jihu Oregonu. Vůbec nejmohutnějším současným jedincem je pravděpodobně Generál Sherman s váhou mokrého dřeva přesahující 2100 tun. Je téměř neuvěřitelné, že tento 2300-2700 let starý obr vyrostl ze semene velkého jako špendlíková hlavička... Před 80 lety však existovala sekvoje vždyzelená The Crannell Creek Giant, která byla o cca 15-20% mohutnější, než Generál Sherman, a byla pokácená v polovině 40. let minulého století. Ještě před tím existovala jiná sekvoje - Lindsey Creek French Tree - která byla ještě mohutnější s váhou přibližně 3300 tun a objemem cca 2550 m3 a výškou pravděpodobně 119 m. Oba tito velikáni tedy nebyli sekvojovce, jako Generál Sherman, ale sekvoje. Neplést si tyto dva druhy :-)

Lidé se v Kalifornii snaží krotit požáry hezkou řádku let jakožto všeničící živel. Opak je však pravdou. Pravidelné požáry, které se konkrétně v Národním parku Sequoia opakovaly přibližně jednou za 5-15 let, mají nezastupitelnou roli. Zamezení požárů vedlo k několika problémům: Sekvojovce se přestaly rozmnožovat. Jejich semena totiž potřebují projít ohněm, aby vyklíčila, popel který pohnojí zem a oheň navíc vyčistí zem od konkurence. Dalším velkým problémem jsou ohněm nezničené velké jedle a borovice. Požáry sekvojovcům nevadí - jejich speciální kůra je před ohněm chrání, jenže hořící dospělé jedle a borovice hoří plamenem mnohem teplejším než křoví a odumřelý rostlinný materiál na zemi. Tento horký plamen je už schopen prohořet skrze kůru sekvojovců nechávající za sebou černé jizvy.

Po obdivování sekvojovců jsme se vydali shlédnout západ na ikonickém místě v Yosemitském národním parku. Bohužel jsme se u stromů zdrželi o něco déle a na místo jsme dorazili pár minut po západu, kdy slunce mizelo i ze špiček kopců. Toto jsme si však zopakovali ještě jednou o dva týdny později.
36 fotek, srpen 2017, 71 zobrazení, 77 komentářů | cestování, krajina, města, příroda
Toto album bude jen o několika fotkách z cesty k první zastávce na západním pobřeží - takové překlenutí. Půjde jen o dokumentační cvaky často mobilem a/nebo z auta. :-)

Ač jsem po předchozí zkušenosti s Niagarskými vodopády z Kanadské strany z roku 2013 rozhodně neměl nutkání je vidět znovu - zastavil jsem se u nich, protože po okruhu na východním pobřeží jsme měli den volna před odletem na pobřeží západní. Vodopádny fajn, okolí už moc ne. Udělal jsem jen pár dokumentačních cvaků i proto, že počasí nepřálo. Ač bylo teplo a slunečno - celá obloha byla zatažená tenkou oblačností - oparem (pravděopdobně Cirrostratus nebulosus) s občasnými kumuly.

Následuje ranní nasednutí na let z Buffala do Minneapolis s hezkým výhledem na Niagarské vodopády z ptačí perspektivy. Fotky z letu z Minneapolis do LA bohužel nemám - seděli jsme uprostřed letadla a na nádherné scenérie s kaňony a horami jsme koukali jen z povzdálí. V LA bylo celkem příjemné podnebí s větrem foukajícím od moře. Jakmile jsme ale překročili první hory, vítr ustal a teplota rapidně stoupla na spalujících 42°C.
45 fotek, 24.8.2017, 57 zobrazení, 77 komentářů | cestování, krajina, příroda
Watkins Glen State Park má rozlohu 3.15 km2 a je tvořen až 120 m hlubokou úzkou roklí zařízlou v břidlici říčkou Glen Creek. Ta tvoří kaskády a vodopády na místech, kde se zařezává přes tvrdší horniny. Hornina je zde původu devonského (tedy vrstva paleozoika (prvohor) jakož nadloží siluru a podloží karbonu) - jak už bylo řečeno převážně břidlice s občasnými vrstvami tvrdšího pískovce a vápence.. V celé délce parku je 19 vodopádů a nespočet kaskád. Watkins Glen se nachází na jižním cípu Seneca Lake, což je jedno z Finger Lakes. Seneca Lake je z nich největší s délkou 61 km a plochou 173 km2. Maximální hloubka je 188 m a jde tak o nejhlubší jezero ve státě New York. Díky specifickému mikroklimatu zde kolem jezera nalezneme množství vinic. Finger Lakes jako takové je skupina 11 dlouhých a úzkých jezer ledovcového původu. Seneca a Cayuga jsou tak hluboké, že jejich dno leží pod úrovní hladiny moře.

I přes zataženou oblohu a absenci sluníčka šlo o nádherné místo - ještě hezčí musí být za slunného počasí a na podzim, kdy do rokle padá barevné listí...

Jako zajímavost uvedu, že jsme zde potkali známou z Hradce Králové :-)
21 fotek, 23.8.2017, 33 zobrazení, 32 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Vodopády na říčce Hills Creek jsou vymlety na pískovcovém základu, pod kterým se nachází měkčí břidlice, do které voda po dlouhý čas zařezávala tyto krásné vodopády. Ty tvoří jedinečné prostředí pro různé druhy rostlin - především mechy, kapradiny a játrovky jako jsou Syntrichia ammonsiana a Trichomanes boschianum. Já se musel spokojit s tím málo, co jsem našel v okolí stezky. Světla rychle ubylo, jak večerní slunce nedosáhlo na dno rokle.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.