Naleznete zde alba s převážně přírodně zaměřenou tematikou - od fluorescenčních mikrofotografií přes to co běhá, lozí, plove nebo létá kolem nás dále přes atmosferické jevy (optické a meterologické) až po věci mimo naši matičku Zemi a dokonce i mimo naši Sluneční soustavu... Většina fotografií v albu jsou fotky dokumentačního charakteru bez nějakého většího estetického smyslu. Těch "lepších" je tam určitě méně a na nich jsou většinou až ty pravé důvody, proč jsem na daném místě fotil :-)
Snímky jsou zatím z následujících států:
ČR & SR, Německo, Kanada (2013 - východ), Turecko (2014), Velká Británie (2015 - Skotsko), Itálie (2015, 2016, 2018 - Dolomity, 2018 - sever), Čína (2016), USA (2017 - východ a západ) a Rakousko (2018 - Alpy)

U většiny alb z přírody s různými exempláři fauny a flóry uvádím u druhů stupeň jejich ohrožení dle červených seznamů ČR, popřípadě jejich zařazení do soustavy NATURA 2000 či legislativní ochranu zákonem 114/1992 Sb. apod. Např. kriticky ohrožené druhy mohou tedy být značeny následovně: KO, C1, CR, §1 a tak dále...

Uvítám jakoukoli determinaci, která chybí, popř. i opravy mých determinací :)
1 fotka, 19.2.2018, 89 zobrazení, 13 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Zítra v klubu AC (přestěhovaný od nového roku) se bude konat promítání výběru fotek z půl roku v USA - vstup je pro kohokoli, kdo bude chtít dojít a podívat se...
13 fotek, 1.1.2018, 200 zobrazení, 93 komentářů | cestování, krajina, příroda
Taková malá ochutnávka toho, co přijde, až se dostanu k fotkám ze srpna a září 2017 :-) Fotky, které jsem na rychlo vybral z té hromady karet a externího disku, a použil pro tvorbu kalendáře pro rodinu a kamarády.

On už je sice leden 2018, ale se zpracovanými alby jsem teprve v květnu 2017...tak ať víte, na co se těšit za pár týdnů...spíš za nějaký ten měsíc.
37 fotek, 8.9.2017, 48 zobrazení, 58 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Whale creek je potok ústící v údolí do Clackamas River (134 km dlouhá řeka v severním Oregonu). Protéká úzkou hlubokou strží zarostlou pralesem plným mechu a kapradí. Postup po dnu rokle byl velice náročný a pomalý - prodírat se větvemi, přelézat přes desítky padlých stromů a přes kamení. Přeskakovat na úzkých místech potok sem a tam... Zkrátka po dvou a půl hodinách se nám podařilo ujít asi půl kilometru :-D Tam jsme se otočili, že se pomalu vrátíme. Cesta po stráni se zdála být rychlejší, než se opět prodírat dnem rokle. Stráně mají asi 45° a jsou pokryté kapradím a mechem - v tuto roční dobu vyschlé. Další nepříjemnou rostlinkou jsou všudypřítomné mahonie a sem tam i jedovatce. Postup však nejvíc znepříjemňuje fakt, že toto vše roste jako šlupka na kamenné suti. Stráně jsou totiž nahoře zakončené kolmými čedičovými skalami se sloupcovitou odlučností. Tato šlupka podrostu se snadno místy s vámi z kamení utrhla. Jestli je teda snazší škrábat se po stráni, nebo se prodírat dnem rokle, nedokážu říct. Každopádně pro mne toto byl asi nejlepší výlet z celé USA :-) konečně trochu divočiny, kde široko daleko nikoho nepotkáte...

Bohužel kvůli požárům je další plán na den zrušen a přesunut na den jiný. Ač jsme sledovali mapy požárů a uzavřených silnic - toto zaznačené nebylo. Od Portlandu jsme v divočině několik hodin autem, dojedeme k uzavírce silnice, kde je sympatický chlapík. Silnice je uzavřena kvůli druhému stupni evakuace. Do Sweet Home se musíme dostat jinudy - vrátit se nazpět na sever, a jet na západě kolem Salemu na jih. Vodopády tedy půjdeme obdařovat až další den...

Na začátku rokle jsme nalezli krásného ocasatého obojživelníka - mloka. České jméno je taricha zrnitá. Krásné zvířátko. Avšak smrtelně jedovaté. Jako obranu před predátory (hlavně hady) si vyvinulo jedovatou ochranu - jeho tělo je schopné vylučovat tetrodotoxin (TTX) - stejný jed jako ve čtverzubcích rodu Takifugu. Jsou dokumentovány ojedinělé případy, kdy se u lidí, kteří přišli do kontaktu s tarichou, vyvinula bolestivá vyrážka. Nebezpečí však obecně hrozí až po jejím pozření. TTX je velmi potentní jed, který je asi stokrát silnější než kyanid. Působí jako blokátor sodíkové pumpy během depolarizace buňky - v těle pak selhává funkce svalů včetně dýchacích a srdce a nervového systému. Bohužel pro tarichu, hlavní predátor užovka proužkovaná, si na většině území výskytu tohoto mloka již vyvinula rezistenci. Tito hadi jsou jedinými známými živočichy schopnými pozřít TTX a přežít. Při škrábání se do kopce jsem při otáčení se narazil na tohoto predátora - konkrétně na jeden krásně zbarvený poddruh - Thamnophis sirtalis subsp. fitchi. Bohužel k setkání došlo tak, že jsem se opřel o zem ve svahu a všiml jsem si, že několik desítek cm od ruky se něco skrčilo ještě víc, než dosud bylo. Rychle a zároveň opatrně jsem se snažil zaklesnou batoh, vyndat objektiv a foťák a udělat fotku. Bohužel ve výhledu mi vadila větvička víc pokusů jsem ve velmi strmém svahu již neměl. Užovka se schovala mezi kamení. S tímto druhem jsem se před tím setkal dvakrát v okolí Buffala - nominátní poddruh Thamnophis sirtalis subsp. sirtalis (Eastern garter snake, užovka proužkovaná) a později opět s tímto poddruhem u řeky Niagara.
50 fotek, 6.9.2017, 30 zobrazení, 24 komentářů | cestování, krajina, města, příroda, země
Po Rainieru jsme se vydali směrem k Portlandu. Cestou jsme se zastavili mrknout na krásné Panther Creek Falls. Jde o 40 m vysoký vodopád tekoucí po mechem obrostlé skále v několika stroužkách. Najít začátek stezky k němu nebylo snadné, nakonec se nám to po nějakém tom hledání povedlo. Dále byly v plánu rokle v okolí města Portland ústící svými říčkami do řeky Columbia. Problém byl, že celé údolí Columbia River bylo kousek od Portlandu v plamenech...tedy i všechny plánované nádherné rokle! Změna plánu - navečer jsme se podívali do Portlandských japonských zahrad a se soumrakem ještě zaběhli hned vedle do rozária a další den jsme vzali jako odpočinkový - nakoupit, zajít do prádelny vyprat a užít si jeden den bez šmajdání. Japonské zahrady v Portlandu byly otevřené veřejnosti v roce 1967 (práce na výstavbě a výsadbě začaly 1963). Tato japonská zahrada byla v roce 2013 vyhlášená Journal of Japanese Gardening nejkrásnější v Severní Americe a Nobuo Matsunaga v roce 1988 prohlásil, že jde o nejkrásnější japonskou zahradu mimo Japonsko. Rozárium (International Rose Test Garden) je od japonských zahrad vlastně jen přes silnici. Tato velkolepá sbírka růží obsahuje více než 10 000 růží - od miniatur po velké keře - cca jde o 650 kultivarů. V roce 1915 Jesse A. Currey, president Portland's Rose Society přesvědčil městské představitele k vybudování rozária jako útočiště pro evropské růže, protože se bál, že by svět mohl během první světové války o některé kultivary nadobro přijít. Tento nápad byl schválen v roce 1917 a začátkem roku 1918 byli z Anglie a Irska posílány první exempláře (v tu samou dobu také začal import růží z LA, Washingtonu a východního pobřeží USA). Současná plocha rozária je 4.5 akru(18 000 m2).
12 fotek, 6.9.2017, 33 zobrazení, 10 komentářů | cestování, makro, příroda
Švihlíku Spiranthes romanzoffiana se anglicky říká Irish Lady's-tresses, protože kromě rozšíření po Severí Americe (celý západ, střed a východ bez jižních částí) jej lze vzácně nalézt také na Britských ostrovech (jihozápad Anglie, západ Skotska a v Irsku) - je to tedy příklad druhu s tzv. amfiatlantickou disjunkcí. Je to druh milující vlhká až mokrá stanoviště - bažiny, rašeliniště, vřesoviště, mokré pastviny a louky, tundra, duny a okraje řek a jezer. Nalézt jej můžeme na úrovni moře, ale také až ve výškách téměř 3500 m. Květenství se skládá až ze 40 květů těsně uspořádaných do spirály, podobně jako u našeho švihlíku krutiklasu. Evropské populace se na rozdíl od těch amerických rozmnožují jen vegetativně. V Severní Americe se tento švihlík může křížit s švihlíkem Spiranthes lacera var. lacera za tvorby křížence S. × simpsonii. Opylují jej včely a čmeláci. Samoopylení se švihlík brání důmyslnou strategií - po první návštěvě se díky lepiví tekutině pyl z květu přilepí na opylovače a teprve po odstranění pylu se v květu odhalí blizna. Ta je tak dostupná teprve dalšímu opylovači, který květ navštíví.
40 fotek, 6.9.2017, 50 zobrazení, 55 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
O Mt.Rainieru byl popisek předchozího alba, takže tady se jen ve stručnosti zmíním o zvířatech v tomto albu.

Sysel zlatopruhý (Spermophilus saturatus, Cascade Golden-mantled Ground Squirrel) má areál rozšíření od Britské Kolumbie v Kanadě po Washington v USA - tedy severozápad Severní Ameriky. Je největší z podrodu Callospermophilus - tedy větší než S. madensis a S. lateralis - délka těla je až 28 cm. Tento syslík se rodí jako ektotermní organismus (je tedy z velké části závislý na teplu z okolí) a endotermii si vytváří během růstu. Syslové se na zemi pohybují dvěma způsoby - během (necelá 4 %) a chůzí (téměř 27 % stráveného času) - a jsou schopní nachodit až 5 km za den (1,5 km chůzí a 3,3 km během). K tomu potřebují spálit mnoho energie :-)

Čipmank tmavý (Tamias townsendii - v americké literatuře uváděn jako Neotamias townsendii, Townsend's chipmunk) je zemní veverka s obdobným areálem rozšíření jako již zmíněný sysel - jen si přidává k areálu ještě Oregon. V podmínkách, jako panují na Mt.Rainieru, tento čipmank přezimuje - v jiných částech areálu bez tuhých zim má aktivitu během celého roku. Čipmankové jsou všežravci, takže kromě rostlinné stravy nepohrdne hmyzem, ale ani ptačími vejci. Hlavní letní stravou jsou však bobule - borůvky, libavka a ostružiny (ostružiník nutkajský); na podzim pak jedí především žaludy, borůvky, semena javorů, bodláků, trav, stromů a kořínky rostlin.

Jelenec černoocasý (Odocileus hemionus subsp. columbianus, Black-tailed deer) je blízce příbuzný jelenci běloocasému (viz. alba z Buffala) a jde o poddruh jelence ušatého (Odocoileus hemionus, mule deer). Areál rozšíření je na západ Severní Ameriky od Severní Kalifornie až po pobřeží Britské Kolumbie, kde se setkává s dalším poddruhem, jelencem pobřežním (Odocoileus hemionus sitkensis, Sitka deer). Oba poddruhy žijí především na okrajích lesa, protože lesy samotné postrádají dostatek travin a křovin v podrostu. Na druhou stranu, zcela otevřená krajina zase postrádá místa, kde se mohou schovat. Zajímavostí je, že tento druh je schopen spásat i jedovatec Toxicodendron diversilobum (western poison oak), který je jinak velmi dráždivý a vyvolává po styku nepříjemné alergické vyrážky. U citlivých jedinců dokonce s tvorbou špatně se hojících velkých puchýřů. Jelenec černoocasý je aktivní nejvíce za soumraku a svítání, kdy jsme ho také potkali.
25 fotek, 5.9.2017, 41 zobrazení, 53 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Mt Rainier je nejvyšším stratovulkánem Kaskádového pohoří - zároveň je tedy i jeho nejvyšší horou s nadmořskou výškou 4392 m. Tato sopka patří mezi 16 nejnebezpečnějších na světě díky blízkosti velkoměsta Seattle (87 km) a Tacoma (93 km) a silně ledové pokrývce. V případě výbuchu by došlo (podobně jako u Mt. St. Helens) k tvorbě laharů (sopečný bahnotok) které by pohřbily vše, co by jim stálo v cestě. Ledovce (26) pokrývají 93 km2 a staví tak Mt.Rainier na první místo mezi horami z hlediska zaledněnosti. Mt.Rainier má taky hustou síť ledových jeskyní a v jednom z jeho kráterů je pod ledovcem díky tunelům dostupné nejvýše požené jezero USA (4329 m). Mnoho řek nese stejné jméno, jako ledovce, ze kterých pramení - Carbon, Cowlitz, Mowich, Nisqually a Puyallup. Samotná hora má široký vrchol, na kterém jsou tři vrcholky - Columbia Crest, Point Success (4315 m) a Liberty Cap (4301 m). Na východním svahu se nachází ještě vrchol Little Tahoma Peak (3395 m), který je pravděpodobně erodovaným pozůstatkem původní velikosti vulkánu). Stáří ložisek lávy na Rainieru se odhadují až na 840 000 let. Před 5 000 lety došlo pravděpodobně k tvorbě tzv. Osceolskému laharu a snížení vrcholu z původních přibližných 4900 m na současných 4392 m. Osceolský lahar (jeden z mnoha v minulosti Rainieru) pokryl území dnešního města Tacoma a části Seattelu. Před 530 - 550 lety došlo k tvorbě menšího Elektronového laharu. Současný vrchol po radikálném snížení během Osceolského laharu dotvořily menší erupce vylučující lávu před cca 1 000 let.
13 fotek, 4.9.2017, 42 zobrazení, 34 komentářů | cestování, krajina, příroda, země
La Push Beach je série tří pláží poblíž komunity La Push a městečka Forks. My navštívili první dvě pláže. First Beach se nachází 23km západně od městečka Forks a jako jediná je dostupná autem. Po celé délce pláže můžeme nalézt mořem vybělené naplavené dřevo. Vyschlé a mnohdy opracované stejně jako oblázky. Second beach je od First oddělená útesy a je přístupná pouze přes pevninu skrze husté lesy. La Push beach asi mnozí budou znát ze ságy Stmívání (Twilight) - já to při plánování nevěděl a dozvěděl jsem se to až později. :-) Každopádně, když projíždíte městečkem Forks, budete narážet na cedule typu "kolik dní bez incidentu s upíry" a podobně...

Jak už fotky napovídají, cílem bylo opět focení západu slunce nad Tichým oceánem. Opět se se západem nahrnula oblačnost a zdálo se, že je to beznadějné. Nakonec i tentokrát slunce trochu vysvitlo a, i když ne tak krásně jako u Ruby Beach, pozlatilo oblaky...
28 fotek, 4.9.2017, 29 zobrazení, 17 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Po cestě od vodopádů na západ slunce na pobřeží Tichého oceánu jsem si udělal zástavku u nenápadné stezky vedoucí do pralesa, u které byla cedulka Antient growth. Mnoho z těchto jedlovců západních a douglasek tisolistých zde rostla ještě před tím, než Kryštof Kolumbus stanul na tomto kontinentě a ještě více stromů zde stálo ve chvíli, kdy byla tato oblast označena za Národní Park. V lese můžeme potkat jak mladé semenáče, tak přes 700 let staré stromy přesně tak, jak napovídá název "Antient growth"... takový pra-prales. Na mnohých místech můžeme nalézt padlé stromy, které slouží jako jesle pro semenáče přesně tak, jak tomu bývalo ve všech lesích před příchodem člověk. Jako by se tu zastavil čas. Poškozené stromy jsou hnízdištěm sov, tlející pařezy a padlé strom jsou útočištěm obojživelníků, plžů a hmyzu. A v té nádherné záplavě vše obrůstajícího mechu můžeme najít růžice kožovitých listů mnohdy protkaných bílými nitkami - nenápadní orchidejka smrkovník. Absolutní většina rostlin je již odkvetlá, ale nakonec jsem nalezl jednoho opozdilce, který odkvétat teprve začal...
29 fotek, 4.9.2017, 44 zobrazení, 49 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Madison falls je krásný vodopád stékající po mechem pokryté skále. Nachází se kousek od silnice a řeky Elwha a je snadno dostupný prakticky komukoli. Výška vodopádu je přes 15 m. Nad tímto vodopádem se údajně nachází další vodopád, který je však zcela nepřístupný.

Řeka Elwha pramení v Olympijských horách a po 72 km vétá do moře (Úžina Juana de Fucy) kousek od Port Angeles. Je to jedna z řek, ve které je možné nalízt všech pět druhů pacifických lososů a čtyři druhy anadromních pstruhů. Mezi lety 1911 a 2014 však blokovaly řeku přehrady a ze stovek tisíců lososů putujících po celé řece do hor klesly stavy jen na několik tisíc v dolním toku. V současné době jsou přehrady odstraněny v rámci $325 milionovému projektu Elwha Ecosystem Restoration Project. I z toho důvodu se nedoporučuje v řece plavat - jsou v ní kusy betonu s trčícími ocelovými dráty. Ryby se třeba jednou do řeky vrátí a v lososových kaskádách, které jsme po cestě viděli, zase budou skákat lososi a pstruzi.

Na začátku stezky vedoucí k Sol Duc Falls jsme potkali krásně barevnou sojku Stellarovu - je to druh vyskytující se na západě a je příbuzná východní sojce chocholaté. Po cestě jsem pak narazil na několik ostnitých keřů endemického druhu oplopanaxu hrozivého (Oplopanax horridus). Roste pouze v chladných vlhkých lesích amerického severozápadu.
25 fotek, 3.9.2017, 64 zobrazení, 59 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Po úžasném deštném pralese měníme prostředí a vydáváme se na pobřeží fotit západ slunce nad Pacifikem z jednoho velmi fotogenického místa. Ruby beach je jedna ze nejkrásnějších pláží severozápadu USA. Skalnaté pobřeží je ošleháváno ledovým větrem a Tichý oceán se s přílivem sápe po pláži. Na Ruby Beach se opět nacházela celá řada přílivových jezírek. Zde jich však bylo o poznání více a mnohem plnější života. Ač se zdálo, že západ slunce nebude kvůli množství mraků nic moc, čekání se vyplatilo. Vrstvy střední a vysoké oblačnosti vytvořily dokonalou odrazovou desku pro rudé paprsky slunce mizejícího za obzorem. Úžasná a jedinečná podívaná...jakoby chtělo toto místo dostát svému jménu.
23 fotek, 3.9.2017, 48 zobrazení, 39 komentářů | cestování, krajina, příroda
Hoh Rainforest je jeden z největších zástupců deštného pralesa mírného pásu na území USA. Nachází se u řeky Hoh na Olympijském poloostrově, kde je součástí Olympijského národního parku v nadmořských výškách 120 až 760 m. Údolí řeky Hoh bylo vytvořeno ledovci před tisíci lety a většina lesů zde byla v minulém století vytěžena. Dnes zůstala jen některá místa s původními pralesy. Nejbližším velkým městem je Seattle, kde jsou roční srážky cca 900 mm, naproti tomu, v Hoh pralese jich za rok spadne cca 4300 mm! Neustále přítomné mlhy k dešti přidávají ekvivalent dalších 762 mm... Takže je tu mokro, a díky tomu zde mohly vzniknout jedny z nejbujnějších deštných lesů na světě. To je dáno i faktem, že tyto pralesy leží na západních svazích Olympijských hor, o které se vyprší většina bouří přicházejících z Tichomoří. Nejčastějšími stromy zde jsou smrk sitka a jedlovec západní. Nádherně mechem obrostlé jsou však také javory velkolisté... Většina fotek tu je manuálně skládána z několika expozicí - fotit v tmavém lese často proti prosvítající obloze se jinak nedá :-)
47 fotek, 2.9.2017, 69 zobrazení, 82 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Stratovulkán horu St.Helens (často nesprávně nazývaná Hora Sv.Heleny) zná asi každý. Pojmenované není po svaté Heleně, nýbrž po britské diplomatovi Alleyne Fitzherberta, 1st Baron St. Helens - přítel objevitele hory George Vancouvera, který mj. pojmenoval i další stratovulkány v okolí - Mt.Adams a Mr.Rainier. Hora má i jiná jména - v řeči kmene Cowlitz je to Lawetlat'la a Loowit pro indiány Klickitat. Hota St.Helens se nachází na jihu státu Washington a jde o aktivní stratovulkán (také tzv. navrstvená sopka). Pro stratovulkány je typický kuželovitý tvar vzniklý periodickým ukládáním lávy a pyroklastických hornin vzniklých střídáním výlevné a explozivní fáze sopečné činnosti. Mt.St.Helens se nachází v Kaskádovém pohoří a je součástí 160 aktivních sopek patřících do tzv. Pacifického kruhu ohně resp. jeho části Kaskádový vulkanický oblouk. Vznik tohoto pásu vulkánu je následkem styku dvou hlavních tektonických desek - Pacifické a Severoamerické, mezi kterými se zde nachází ještě nestabilní deska Juan de Fuca. Hlavní kužel vulkánu St.Helens byl zničen při výbuchu Pliniovského typu 18. května 1980. Tento typ exploze je nejničivějším typem sopečné erupce pojmenovaná Pliniusem mladším při erupci Vesuvu v roce 79. Pro Pliniovský typ erupce je charakteristický sloup kouře sahající do horních vrstev atmosféry (až do stratosféry), obrovským množstvím materiálu vyvrženého explozí (objem je větší než kapacita kráteru a dochází k jeho ničení a tvorbě kaldery) a občasným výskytem pyroklastických proudů.

Erupce Mt.St.Helens 18. května 1980 zničila 400 výškových metrů sopky - magma se hromadilo pod severním svahem sopky až do chvíle, kdy došlo k sesuvu celé této části vulkánu. V tu chvíli přestal působit litostatický tlak na nahromaděné plyny a ty vytvořily explozivní erupci trhající magma a okolní horniny za následné tvorby kaldery podkovovitého tvaru. Vzhledem k tomu, že k erupci došlo na jaře došlo k tání obrovského množství ledu a sněhu pokrývajícího horu. Vzniklé bahno se sutí se hnalo krajinou rychlostí 75m/s a dosáhlo vzdálenosti 25km. Údolí kolem hory se díky tomu zvedlo o téměř 200 m. Rozpad sopky měl za následek tvorbu pyroklastických proudů (přehřáté plyny a popel o teplotě 700°C (obecně 100-1000°C) ženoucí se ze svahu sopky rychlostí 150-700 km/h. Pyroklastické proudy jsou jedním z nejničivějších projevů sopečné činnosti - byly jím např. pohřbeny Pompeje. Laviny sopečného materiálu, proudy bahna, spady a pyroklastické proudy zničily přibližně 600 km2 lesů. Erupci nepřežilo 57 lidí, jedněmi z nich byli vulkanolog David A. Johnston (po něm je pojmenovaná observatoř u St.Helens), prof. Antonín Svoboda a fotograf Reid T. Blackburn. Ekologická katastrofa tohoto rozsahu však přinesla důležité poznatky o obnově ekosystému po něm. Většina míst je veřejnosti nepřístupná - jen na některá místa se dá dostat po turistických trasách - Loowit Trail obkružující horu v nadmořské výšce 1200-1500 m.
33 fotek, 1.9.2017, 54 zobrazení, 90 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Procestovaný den jsme uzavřeli západem slunce u Hug Point. Bylo tu plno lidí, svatba, racci a několik pěkných přílivových jezírek kypících mořským životem i za odlivu. Během focení nás postupně vyháněl příliv - i tak jsme si ale mohli užít náhled na pobřežní život ve studených vodách Tichého oceánu.
35 fotek, 1.9.2017, 41 zobrazení, 23 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Darlingtonie kalifornská je masožravá rostlina vyskytující se pouze na pásu západního pobřeží Spojených států - resp- v západní části Oregonu a severozápadní části Kalifornie. Je to jediný zástupce rodu Darlingtonia. Růst jí můžeme vzácně nalézt na prameništích, rašeliništích a podél potoků a jezírek. Většinou roste na svazích s ledovou vodou protékající těsně pod povrchem, stejně jako na skalách, po kterých stéká voda. Podobně jako pasti láčkovek, špirlic a heliamfor, tyto nemají žádné pohyblivé části a fungují tedy zcela pasivně. Darlingotnie má však v kapse ještě jeden trik, jak udržet kořist uvnitř - okénka. Pokud se kořist vyškrábe nazpět ke vstupu do pasti, bude se nacházet v části s průsvitnými okénky, odkud se bude snažit utéct. Otvor pro útěk je však těžko k nalezení a nenachází se zde. Na druhou stranu, cesta dolů je snadno objevitelé a, bohužel pro kořist, kluzká se spoustou zpětně mířících chlupů. V láčce se nenachází trávící tekutina obsahující enzymy, ale rostlina spoléhá na komenzální bakterie.
Navštívené místo však nebyl ani svah ani skála a určitě ne potok. Byla to mokrá rovinatá bažina obklopená mokrým borovým lesem s hustou vegetací. Daringtonie se vyhřívají na sluníčku a lidé se toto místo snaží udržet tím, že redukují nálety a brání tak okolnímu lesíku toto místo zarůst a zničit. Jako bonus na místě poletoval nádherný bělásek Neophasia menapia.
37 fotek, 31.8.2017, 43 zobrazení, 48 komentářů | cestování, krajina, příroda, zvířata
Opouštíme Lady Bird Johnson Grove a vydáváme se na sever. Po cestě potkáváme na louce stádo jelenú - přesněji wapiti západní. Později se nám naskýtá pohled na slunce odrážející se v oceánu utvářející tak neopakovatelnou barevnou scenérii. Cílem cesty je kromě Crescent City, kde budeme pak přespávat, především další prales sekvojí. Procházíme po The Boy Scout Tree Trail až do setmění.

Podrobnější popis národních a státních parků Redwoods a sekvojí jako takových je v předchozím albu :-)
49 fotek, 31.8.2017, 51 zobrazení, 57 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Na pořadu dne na konci měsíce byla návštěva pralesů tvořených nejvyššími stromy na světě - sekvojemi vždyzelenými, Sequoia sempervirens (anglicky nazývanými Coastal Redwood nebo California Redwood), což je stálezelený jehličnatý strom dosahující výšky až 116 m a stáří až 2200 let. Podobně jako u sekvojovce obrovského či metasekvoje čínské jde o jediného zástupce rodu. Jejich příbuzní rostli především v pravěku. Současným nejvyšším stromem je Hyperion s výškou 115.92 metru a byl objeven v roce 2006 v odlehlé části Redwood National and State Parks v Kalifornii. Jeho věk je odhadován na 600-800 let. Předpokládá se, že poškození vytvořené datly na horní partii zabránilo stromu být ještě vyšší. Průměr kmene sekvojí může přesáhnout 6,5 m. Borka je obdobně jako u sekvojovců tlustá (až 120 cm) a odolná požárům - barva je od šedohnědé až po červenohnědou. Červenooranžová barva kmenů na některých mých fotkách je však dána především barvou slunečních paprsků svítících občas skrze dým z požárů, které v tu dobu panovaly po celém západním pobřeží od jihu Kalifornie, přes Oregon až na sever státu Washington. Jehlice jsou pouze maximálně 2 cm dlouhé a malé jsou i šištice - až 3 cm.

Sekvoje vždyzelená se vyskytuje pouzde na západním pobřeží USA - státy Kalifornie a Oregon. Nenalezneme ji tedy pouze v námi navštíveném parku, ale např. také ve známých místech jako je Humboldt Redwoods State Park, Muir Woods National Monument, Big Basin Redwoods State Park, Montgomery Woods State Natural Reserve či Oregon Redwoods. Bohužel, kdysy nekonečné pralesy sekvojí byly těžařským průmyslem od poloviny 19. stolení zredukovány pouze na zlomek původní rozlohy - méně než 4 procenta přetrvala dodnes! Díky vodě, větru a požárům však tyto pralesy přetrvávají a budou snad přetrvávat další milénia. Naše lesy jsou staré jen desítky a výjimečně stovky let - zde koloběh života běží stovky až tisíce let bez zásahu člověka. Je až neuvěřitelné, že obdobně jako sekvojovce i někteří zdejší velikáni zde rostly už v době, kdy Aztékové a Mayové vládli stření a jižní Americe a kdy Marco Polo cestoval Asií. Někteří prastaří exempláři pamatují zánik Římské říše a počátky středověku v Evropě. Kromě prastarých sekvojí zde ale můžete najít mnohem více života - schovaného v nižších patrech lesa. Na jaře tu rozkvétají květy a nad hlavami vám kvetou pěnišníky. Vlhký vzduch od Tichého oceánu přináší životodárnou vláhu a dovoluje vzniku pralesů mírného pásu (na ty se ještě podíváme pořádně o pár dní později). Občasné požáry zde však hrají důležitou roli. Čistí podrost a dovolují klíčit a růst mladým semenáčkům. Tlustá kůra sekvojovců obsahuje mnoho nehořlavých tříslovin a navíc obsahuje velmi málo vznětlivých pryskyřic - dokonalá ochrana. Někdy však plamen opakovaně vyhlodá proužek skrze prasklinu v kůře, a hniloba pak začne užírat tvrdé dřevo uvnitř. Vykotlané stromy však i nadále po desetiletí a možná i déle stojí desítky metrů nad zem, protože živá vrstva pod kůrou zůstane nedotknutá. Na jednom akru půdy zde může stát 8 až 10 velikánů. V jejich stínu pak rostou další rostliny - kompetice je tu obrovská. Nové sekvoje mohou vyrůst pouze pokud některý z obrů spadne na zem a vytvéří tak díru kterou pronikne na zem sluneční světlo...
26 fotek, 30.8.2017, 54 zobrazení, 38 komentářů | cestování, krajina, města, příroda
Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi nejznámější most, který je v provozu od roku 1937. Nezastavit se u něho po cestě dále po pobřeží, zvláště, když naše cesta vede přes něj, by asi byla chyba. Je dlouhý 2,7 km a do poloviny šedesátých let šlo o nejdelší visutý most na světě. Vzdálenost mezi pilíři je téměř 1,3 km. Obě nosná lana mají průměr 92 cm, každý pilíř nese 95 kt váhy a výška věží je 227,4 m nad mořem.
46 fotek, 30.8.2017, 110 zobrazení, 91 komentářů | cestování, krajina, makro, příroda
Four Mile Beach se nachází ve Wilder Ranch State Park a je její nejdostupnější, volně přístupnou a zároveň jednou z největších pláží. Název je odvozen od faktu, že se k parkovišti u pláže jede 4 míle od západní Santa Cruz. Kromě Four mile beach se pláži také říká Baldwin Creek Beach podle toho, že byla vytvořena u ústí říčky Baldwin Creek. Na samotné pláži můžeme při odlivu nalézt odkryté ploché skály, které hostí na svém povrchu tzv. přílivová jezírka (tidal pools), nádherná místa plná mořského života - mnohdy se v nich dají nalézt rybky, sasanky, slávky, plži, krabi a hvězdice. V dalších albech nahlédneme i do dalších.
9 fotek, 29.8.2017, 43 zobrazení, 24 komentářů | cestování, příroda, zvířata
Jak už jsem zmínil v minulém albu o Alamerer falls, toto album bude jeho doplnění a obsahuje jen pár fotek lišky šedé (Urocyon cinereoargenteus, grey fox). Latinské jméno Urocyon cinereoargenteus krásně vystihuje vzhled této lišky - "Urocyon" je v překladu z řečtiny "ocasatý pes" a "cinereoargenteus" znamená "popelavě stříbrná".

Liška šedá je běžným druhem Severní a Střední Ameriky. Spolu s druhem Urocyon littoralis (Channel Island fox, liška ostrovní) jsou jedinými zástupci rodu Urocoyon. Lišky tohoto rodu spolu s psíkem mývalovitým jsou jediné psovité šelmy schopné lézt po stromech a údajně je schopná velmi rychle vyšplhat do výšky až 18 m, kam se může schovat, nebo chodit mlsat plody. Je tedy typickým příkladem všežravce. Tyto dva druhy lišek jsou navíc zástupcem jednoho z nejstarších rodů psovitých šelem. Existují dohady třetím zástupci rodu Urocoyon - tzv. Cozumelská liška, jde o vědecky nepopsaný, pravděpodobně vyhynulý, nebo kriticky ohrožený druh. Liška šedá bývala kdysi nejběžnější liškou Spojených států. Lov, rozmach lidské populace a odlesňování vedly k většímu rozmachu lišky obecné (Vulpes vulpes, red fox). Je dlouhá přes metr, přičemž ocas měří téměř pul metru. Dospělé lišky váži něco mezi 3,5 a 6 kg - výjimečně až 9 kg. Kromě celkového vzhledu, srsti, hlavy se tato liška od ostatních lišek a fenků liší i zorničkami, které jsou oválně, ne štěrbinovité. U lišky šedé se předpokládá monogamie - fena pak mívá 1 až 7 liščat. Doupě si vybudovává nejčastěji v dutinách stromů - mnohdy vysoko nad zemí.

Typicky jsou aktivní v noci nebo za soumraku, což byl i tento příklad, kdy jsme tuto rodinku potkali kousek od parkoviště během soumraku. Únikovou vzdálenost měly celkem krátkou - něco kolem 5-10 m, takže se nechaly chvíli fotit a zvědavě si nás prohlíželi. Pravděpodobně jsou zvyklé na množství lidí v této oblasti a očekávaly, že nám upadne nějaké odpadek nebo jim dáme něco na zub.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.